Bloudění

23. září 2009 v 13:04 | Míša B. |  Vynechané kapitoly
Další vynechaná kapitola z Poselstvní jednorožců - Záchrana Lilandgarie. Speciálně o Snížkovi ;)


"Mě se vůbec nelíbí, že musíme pořád cestovat po tmě." Hudroval Snížek. "V noci se má spát."
"Ano, ale temné bytosti z tohoto lesa se v noci probouzejí." Odvětil Eleas zastřeným hlasem. Kočkoroh viděl, jak jeho jasné oči svítí do tmy. Měsíc každou chvíli zakrýval černý mrak a mezi husté koruny se dostaly jen mlžné stříbřité paprsky.
"No a?" odsekl Snížek podrážděně. Vezl se v Herkulově sedle a už ho bolelo celé tělo. Potřeboval se protáhnout a tak seskočil na zem. "Co je nám po nich? Ať si klidně nocujou, ale my bysme měli spát."
"Netvrď mi, že jsi unavený." Obořil se na něho Falien nedůtklivě. "Celou dobu jsi rozvalený v sedle."
"Náhodou to unaví, abys věděl." Prskl Snížek. Celá skupina se stále držela řeky Grion a mířila ke Stříbrnému jezeru.
"Cestujeme za tmy, jelikož je nebezpečné podlehnout spánku, když tu na nás číhá tolik nebezpečí." Vysvětlil vlídně Eleas. Snížek pouze nakrčil čumáček.
"Má jen strach, protože tu všude kolem slyší ty podivné zvuky." Utrousila tiše Lavril k Temasovi.
"Hej! Já to slyšel!" vyjel Snížek vztekle. Lavril se jen ušklíbla a dál si ho nevšímala. Kočkoroh si pořádně protáhl hřbet a do široka zívl. Skupina se samozřejmě neobtěžovala na něho čekat, takže je musel doběhnout. Své velké zelené oči přitom třeštil do všech stran. A všude se mu zdálo, že vidí nějakou příšeru, všude se něco hýbalo, něco šustilo a něco praskalo. Už mu to lezlo na nervy. Tady si nemohl dopřát ani chvíli klidu. Pořád aby byl ve střehu!
Doběhl Temase s Lavril, kteří šli jako poslední. Lavril seděla na své klisně Jasmin a za sebou vedla nezvykle skleslého Adalase a Temas zase Herkula. Snížkovi ti koně připadali již delší dobu nějací divní. Adalas už se ho nepokoušel zašlápnout ani nijak jinak zmrzačit a Herkules nehnul ani brvou, když se mu Snížek škrábal do sedla. Navíc si všimnul, že skoro vůbec nic nejedí.
Popoběhl (což ho stálo převelikou námahu), aby vyrovnal s Adalasem krok, a zadíval se na něj. Ten kůň se mu zdál pokaždé větší než předtím. I když teď vypadal trochu pohuble a zkroušeně. Hlavu i krk měl skloněnou k zemi a dlouhá havraní hříva mu padala do očí, v nichž už ani zdaleka nehořel ten nespoutaný a divoký plamen, jenž Snížek znal. A v Tmavém lese vypadal jako stín. Ano, stýskalo se mu po Aranis.
A Herkules na tom byl podobně. Dělal všechno, co se po něm chtělo a nikdy nekladl ani sebemenší náznak odporu. Adalas na sebe aspoň stále nenechal sáhnout. Ale Herkules jakoby přestal žít. Snížkovi se to vůbec nelíbilo. Ne že by mu na těch přerostlých ponících nějak záleželo, ale nechtěl se dívat, jak se mu ti koně ztrácejí před očima. Přece jenom Herkules patřil Veraginovi a ten ho měl rád. Přeci mu Snížek nemohl vrátit jeho hřebce vyhladovělého a polomrtvého.
"Hele, co je to s těma kobylama?" křikl na Temase, jelikož od Lavril se pokaždé dočkal odpovědi, které ani za mák nerozuměl. A nebo se nedočkal odpovědi vůbec. S Falienem se bavit odmítal a Eleas jel moc vepředu. Navíc Temase měl v oblibě.
"Jak to myslíš?" optal se kentaur.
"To nevidíš, jak vypadaj?"
Temas přejel oba hřebce krátkým, znepokojeným pohledem. "Ano. Nechtějí jíst. Scházejí jim jejich přátelé."
"No tak je jíst přinutíme, ne?" mračil se Snížek.
"Ty se nějak staráš." Poznamenala s úsměškem Lavril a shlédla na něj ze sedla své plavé klisny. Byl to velmi klidný a poslušný kůň. Nikdy nedělal žádné potíže a vždy poslechl na slovo. "Snad ti na nich nezačalo záležet. Netvrdil jsi vždy, že jsou to jen tupá a zákeřná zvířata?"
Snížek se zaškaredil tak, až se Temas musel uchechtnout. Což kočkoroha vytočilo ještě víc, nafoukl tváře, našpulil tlamičku a výhružně přivřel oči. "To pořád platí, abys věděla, elfko."
Temas se stále usmíval. "Nemůžeme je přinutit jíst, Snížku."
"A to je jako necháme vyhladovět?" kulil oči kočkoroh. "Za to by vám vaše princezna asi moc nepoděkovala, co, elfko?"
"Přestaň už mi říkat elfko." Vyštěkla na něj Lavril a probodla ho ledovým pohledem. "Mám jméno."
"A Veragin by taky nebyl zrovna dvakrát nadšenej, kdyby jste mu vrátili jeho koně polochcíplýho." Vedl si svou Snížek a Lavril přitom naprosto ignoroval.
"Nám je věru jedno, co by řekl nebo neřekl Veragin." Řekla Lavril chladně.
"Ty seš na něj pořád nakrknutá, kvůli tomu, že je Mordat?" zamračil se Snížek. Lavil neodpověděla, náhle ji velice zaujala stříbrná vodní hladina. Řeka se vedle nich tiše šuměla a šplouchala, kdykoli se nad hladinou mihla jakási podivuhodná ryba, a Snížek se od ní držel v úctyhodné vzdálenosti. Stále měl před očima obraz, jak nějaká slizká příšera tahá Lavril do vody.
"A co ty?" obořil se na Temase, jehož to očividně trochu zaskočilo. "Taky jsi na Veragina napruděnej?"
"Ehm..." Zamumlal kentaur rozpačitě a podrbal se ve vlasech. "Já si raději počkám, až nám sám vysvětlí své počínání."
Kočkoroh si všiml, jak Lavril po kentaurovi střelila rychlým pohledem.
"No, aspoň někdo tu není zaujatej." Pronesl Snížek důležitě. Pak se znovu zadíval na koně. "A co bude s těma koňma?"
"Nemůžeme nic dělat, Snížku. Jen se modlit, abychom princeznu a Veragina našli co nejdříve. Lépe řečeno, aby dorazili k jezeru stejně jako my. Nebo tam na nás nejlépe už čekali." Pokrčil rameny Temas.
"Kim byl na tom podobně, když od nás Falien odešel." Řekla Lavril, ale dívala se přitom před sebe. "A teď už je zase jako dřív."
"Ale co když ty kobyly třeba umřou?" nedal se Snížek. "Veragin by mě určitě zaškrtil, až by zjistil, že je jeho kůň..."
"Není to jeho kůň." To už se ozval z popředí Falien. "Tyto koně patří království."
"No jasně, promiň, velevážený králi." Prohlásil kočkoroh sarkasticky. Trochu se stáhl, přičemž sledoval nebezpečně vyhlížející Adalasova kopyta a ze všech sil se snažil neposlouchat podivné šeptání, jež se ozývalo ze všech stran, od tmavých koutů lesa. Tlapky už ho začínaly bolet a tak se chystal znovu vyškrábat do sedla, když zaslechl Temase, jak šeptá Lavril.
"Neměla bys být vůči Veraginovi tolik zaujatá, nemyslíš? Sama jsi mi přeci říkala, že ho považuješ za přítele a věříš mu."
"Považovala jsem ho za přítele." Opáčila elfka nevrle. "Celou dobu nám lhal a oklamával nás."
"Možná má Snížek pravdu a opravdu neměl na vybranou."
Lavril si jen pohrdlivě odfrkla. Snížek viděl, jak pohodila svým dlouhým, zářivě bílým ohonem. Nejspíš už se o tom odmítala dál bavit. Ale kentaur se nehodlal vzdát tak snadno.
"Podle mě bychom neměli někoho odsuzovat jen na základě domněnek. Eleas by mi dal za pravdu."
"Jaképak domněnky!" utrhla se na něho Lavril tiše. "To, že je Mordat, žádná domněnka není. To je skutečnost!"
"Tvůj bratr se o Mordatech učil, když podstupoval výcvik do Řad královny, a říká, že Mordati nejsou zcela zlí. Prý jsou stvořeni z prastarých Sil temnot, ale i přesto v nich zůstává něco z jejich lidskosti."
"Eleas je příliš důvěřivý a naivní." Nedala se Lavril. "Už je skoro stejný jako Aranis. Ve všem vidí jen to dobré a každému by chtěl pomáhat. Nechápe, že někteří o jeho pomoc nestojí."
"Na tom přece není nic špatného, když se snažíš pomáhat druhým." Namítl Temas.
"Ne. Ale nabízet pomoc a věřit temným bytostem, to není zrovna dobrý nápad."
"Eleas věří, že v Mordatech ještě zůstalo dobro. A po pravdě, já také."
"Oba jste cvoci. Kdy už konečně otevřete oči? Svět je zlý, krutý. Zlo je třeba zničit, ne v něm hledat něco, co neexistuje."
"Jsi příliš paličatá." Povzdechl si Temas unaveně.
"Já? To ty jsi paličák."
"Na tebe mít nikdy nebudu, krásná a vznešená elfko." Ušklíbl se provokativně.
"Já nejsem tvrdohlavá." Řekla důrazně.
"Ne? Tak potom já nejsem kentaur." Nenechal se, přičemž se šibalsky culil.
"Jsi příšerný." Utrousila Lavril a zavrtěla hlavou. Snížek si však všiml, že jí ve tváři pohrává pobavený úsměv.
"Díky, taky jsi skvělá!" zazubil se kentaur, ale to už ho elfka plácla do hrudi. Víc Snížek slyšet nepotřeboval. Začal usilovně přemýšlet, přičemž si ani nevšiml, že značně zpomalil a zůstal pozadu.
Takže na Veraginově straně stojí Eleas i Temas. A ta protivná elfka s tím nafoukancem Falienem mu pořád nevěří. Možná, že se dají obměkčit, až jim Veragin všechno vysvětlí, přemítal Snížek. Už aby se k nim jeho dvounohý přítel zase vrátil... Ten už by je tu srovnal! Ale co když je třeba dávno mrtvý? Snížkovi se při té myšlence sevřel žaludek. Ne, Veragin a mrtvý? Něco takového bylo nemožné. Snížek ho znal, věděl, že by se nenechal zabít.
Konečně se vytrhl ze zadumání a všiml si, že jsou jeho přátelé dosti napřed. Mezi temnými stíny už viděl jen Herkulovu a Adalasovu zadnici a záblesk Lavriliných stříbřitých vlasů. Hlasitě polkl a bezděky se mu rozklepala kolena, když si uvědomil, že zůstal pozadu a úplně sám. Vedle něho až podezřele poklidně pobublávala stříbrně zářící řeka a po pravé straně se hemžily stíny děsivější a hrůznější, než si kdy dovedl představit. Rychle se chtěl rozeběhnout za svými přáteli, když si všiml něčeho velmi zvláštního.
Kousek od něho, mezi stromy, poletovalo cosi malého a svítivého. Nějaká tři jasně zelená a modrá světýlka, vypadalo to trochu jako světlušky, jen o něco větší a třpytivější. Snížka to ihned upoutalo. A v tu chvíli, jakoby úplně zapomněl na všechno okolo. Ta světýlka se trhavě vznášela ve vzduchu, jako by na něho čekala. Kočkoroh na ně poulil své velké oči, až se konečně rozhodl podívat se na ně zblízka.
Pomalu k nim vykročil, ale světýlka před ním uletěla, vznesla se výše do vzduchu a Snížkovi se na chvíli zdálo, že slyší tiché hihňání. Zamračil se, postavil se na zadní a máchl po nich tlapkou. Ale světýlka se mu opět uhnula. Pronikavě zazářila a pak se hnala pryč. Daleko od řeky, hlouběji do lesa. A Snížek je následoval.
Vůbec si neuvědomoval, že už sotva popadá dech a břicho přitom valí po zemi, ani že už neslyší vzdálené hlasy svých přátel a dokonce už ani nevidí třpyt řeky. Kolem něho šustilo černé kapradí, koruny nad hlavou hlasitě ševelily a lehký vánek naříkal do temnoty noci. Ale Snížek si jich nevšímal, před očima měl jen ty tři zářící světýlka, tak krásná a přitažlivá...
Byl teď někde v hloubi lesa, sám a ztracený. Jen s těmi podivnými svítícími tečkami, jež se však vzápětí hlasitě zahihňaly a byly pryč.
A Snížek konečně procitl.
Zatřepal hlavou a zamrkal. Rozhlédl se po lese a pomalu cítil, jak mu mrtvolný chlad zalézá pod srst. Zmocňovala se ho panika a strach. Co teď? Kde to vlastně je? A kde jsou ostatní? Kam zmizela ta zářivá světla? Co si jen počne? Nohy se mu rozklepaly tak, že se nemohl ani pohnout. Za zády se mu ozvalo podivné škrábání. Rychle se otočil, ale nic tam nespatřil.
"Po- pomoc..." zakňoural roztřeseně. "P- po- pomoc!"
Nikdo se však neozval. Žádná pomoc. Byl tu sám... Tedy vlastně ne tak úplně sám...
Škrábavý zvuk se ozval znovu a Snížek zahlédl, jak se v koruně smrku nad ním cosi pohnulo. Vyděšeně polkl a snažil se zadržet drkotání zubů. Ze stromu náhle seskočila velká černá veverka s děsivě svítícíma, pronikavě modrýma očima bez zorniček.
Bělmo jí modře zářilo a z tlamy jí trčely dlouhé, špičaté bílé zuby. Snížek vylekaně vyjekl. A veverka podivně zachrčela. Srst měla rozječenou a působila opravdu děsivě. Poskočila směrem k němu a opět zachrčela. Hned na to ze stromu seskákaly další dvě na chlup stejné veverky. Všechny byly skoro stejně velké jako Snížek. A všechny se na něho naráz vrhly.
"ÁÁÁÁÁ!" Kočkoroh zaječel a dal se na útěk. A veverky pádily za ním. Skákaly ze stromu na strom, chvíli je měl nad hlavou, pak zase přímo za ocasem, náhle jedna z nich běžela po jeho boku. "ÁÁÁ!"
Rychle zahnul doprava a skutálel se z kapradím zarostlé stráně. Jako velká bílá koule se valil ze srázu, přičemž se mu na roh nabodávalo suché listí. Rozplácl se pod svahem a chvíli zůstal zcela šokovaně ležet. Celý svět se s ním ještě stále točil a v tlamičce měl plno jehličí. Ihned ho vyplival a postavil se. Ale to už se na srázu nad ním objevily zlověstné veverky. Ale už nebyli tři, ale pět. A Snížek se dal zase na úprk, aniž by věděl, kam to vlastně běží.
Když se mu zdálo, že veverky, nebo co to vůbec bylo, setřásl, skryl se za silný strom a hlasitě oddechoval, snažíc nabrat dech. Vtom se mu však přímo nad hlavou ozvalo tiché zasyčení. Celý zkoprnělý pohlédl nad sebe a zase hlasitě zavřeštěl. Kolem kmene se plazil velký, tlustý had s očima temnýma jako noc. Kmital rozeklaným jazykem a lstivě syčel. Snížek okamžitě odskočil a prudce do něčeho narazil. Vzápětí si uvědomil, že to byla jedna z černých veverek. Zaprskala a skočila mu na hlavu.
"ÁÁÁ! NÉÉÉ!" Snížek vřískal jako šílený a všemožně se ji snažil ze sebe setřást. To už se ale přiřítily ostatní veverky a dokonce se objevil i nějaký tvor podobný lišce s dlouhou rudou srstí, černými tesáky a ke vší Snížkově hrůze se zdálo, že zrůda nemá oči! Namísto nich se na kočkoroha dívaly jen prázdné, žilkovité důlky.
Tvor výhružně vrčel a pomalu se k němu přibližoval. A Snížkovi se konečně podařilo setřást ze sebe veverku. Sebral veškerou svou odvahu a namířil na veverky svým rohem, z něhož okamžitě vylétly žluté jiskry. Jedna z veverek padla k zemi a začala hlasitě pochrupávat. Ostatní veverky se trochu stáhly, ale bezoký netvor se zastrašit nedal. A Snížkova náhlá odvaha se opět začala vytrácet.
Vtom odněkud přiletěl hlasitý dusot nohou a praskot větví. Snížek sebou vylekaně cukl a netvoři zpozorněli. Z trnitých keřů se vyřítil Falien s taseným mečem a vrhl se po zaskočených veverkách.
Ty začaly ihned pronikavě pískat a prchat do všech stran. A Falien zaútočil na bezokého netvora, jenž hrozivě vrčel, cenil zuby a přitom couval do stínů lesa. Vzápětí z keřů za Falienovými zády vyskočila Lavril s připraveným lukem. Snížek se nestačil ani vzpamatovávat a už se jeden ze šípů zabodl černé veverce do ocasu a další jiné veverce přímo do břicha. Tvorové však pouze zapištěli a zmizeli v korunách stromů. A stejně tak se vytratila i bezoká zrůda. A Snížek se úlevou málem roztekl.
Falien se ještě díval do černých korun a pak zasunul meč a pohlédl na Snížka. "V pořádku?"
Kočkoroh se nezmohl na víc, než přikývnout. Ještě stále se mu klepaly nohy a na rohu měl nabodnuté suché listí. To už se objevil i Temas s Eleasem.
"Není ti nic, Snížku?" zeptal se ho ihned starostlivě Eleas. Kočkoroh opět jen zavrtěl hlavou. Lavril si přehodila luk přes záda a dala ruce v bok.
"Co to zatraceně bylo?" mračila se.
"Já- já bych řek, ž- že- veverky." Mňoukl Snížek rozechvěle.
"A co sis vlastně myslel, že děláš?" vyjela na něj Lavril zprudka.
"Já- já nic." Pípl Snížek. "Ztratil jsem se! Viděl jsem ty světla a-"
"Světla?" podivil se Eleas.
"Jo, tři malý, zelený a modrý světla." Mumlal Snížek. "Šel jsem za nima a-"
"To musely být bludičky." Poznamenal Falien. "Prý je jich tu plno. Už několik lidí svedly na scestí a ti pak nedopadli nejlíp."
"T- takže voni jako chtěly, abych se schválně ztratil?" valil na ně oči Snížek.
"Asi tak nějak." Potvrdil Falien. "Jsou to zrádná stvoření. Připadá jim jako velká legrace, zlákat někoho do bažin nebo přímo k vlkodlakovi."
"Nebo k hladovým veverkám." Soptil Snížek.
"No, nevím, zda to byly veverky, ale rozhodně se jako veverky nechovaly." Usoudil Temas.
"To teda ne!" souhlasil Snížek. "A ten bezokej, ten- ten byl fakt hroznej!"
"Jen klid, Snížku. Už jsi v bezpečí." Utěšoval ho Eleas. A Snížek si najednou uvědomil, že mu Falien s Lavril zachránili život.
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Clarett | Web | 8. října 2009 v 17:29 | Reagovat

Snížek je geniální postava, Neli :D Vždyky jsem ho měla ráda ;)

2 fifi | 4. prosince 2009 v 16:56 | Reagovat

snizek je moje nej postav sknihy je seper.

3 Alliana | 10. dubna 2010 v 12:41 | Reagovat

Já taky Snížka zbožňuju... Ale jinak bych se (kdyby existoval) chtěla setkat s Veraginem... Ae Snížek je pstěě úúúža a rozuměl by si s mojí kočičkou které má stejnou povahu ( i když neumí mluvit)xD

4 babydragon | 9. října 2010 v 20:58 | Reagovat

tyjo!!... škoda žes tam tuhle kapitolu kapitolu nedala čtenáři by se mohli udusit smíchy !! :D jako já :D

5 Zuzik | E-mail | 17. října 2010 v 17:40 | Reagovat

snížek je perfektní...... chtěla bych ho mít doma a miluju jeho vtípky jsi supr Míšo

6 Smiley.04 | 29. prosince 2010 v 9:04 | Reagovat

Tuhle kapitolu jsi tam dát měla :o)  Je totiž úplně úžasná!

7 sára | 1. března 2011 v 16:16 | Reagovat

jééééééééééééé to se mi moc líbí proč to není v knížce vždyť je to uplně geniální

:) :) :) :)

8 Amanda | 9. května 2011 v 19:38 | Reagovat

Proč tu kapitolu vynechali, je naprosto úžasná.xDD

9 Terka | 3. srpna 2011 v 11:11 | Reagovat

Tahle kapitola je naprosto úžasná. :-D Nechápu, přoč ji vynechali.

10 Noemi | 24. září 2011 v 22:10 | Reagovat

Absolutně úžasný :)) taky jsem měla snížka vždycky ráda! Teda né víc než Veragina, ale měla ráda! :D :)

11 Samik | 22. ledna 2012 v 17:09 | Reagovat

Taky se mi snížek strašně líbí ( kdybych mohla, chtěla bych se setkat se všemy ze s kupiny a s Aranis a Veraginem také). Ta knížka je super a snížek mě vždycky rozesměje ( hlavně když o sobe tvrdí že je chrabrý :-D)

12 Terka | 22. ledna 2012 v 17:18 | Reagovat

ta kapitola je úplně ůžasná. Nechápu proč ji vynechali, jakej k tomu měli důvod (moc hezky to na sebe navazuje). Aspon že ji mají tady :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Partneři:
Pravidla:
Majitelka stránek si vyhrazuje právo mazat nebo upravovat nevyhovující
komentáře a vzkazy, obsahují-li vulgární či urážlivá slova. . .. .
Pište česky, užívejte háčky i čárky a interpunkční znaménka.
Na veškerý obsah na těchto stránkách se vztahují autorská práva. Je zakázáno kopírovat a jinak šířit informace z těchto stránek bez písemného souhlasu autora tohoto blogu. Můžete ze stránek citovat, avšak pouze s uvedením tohoto blogu jako zdroje a s přímým odkazem.