Je dobré býti králem

23. září 2009 v 13:06 | Míša B. |  Vynechané kapitoly
Je dobré býti králem - další vynechaná kapitola ze Záchrany Lilandgarie.


Kassandra seděla zabořená ve svém lesklém trůnu v Hlavní síni a otráveně si podpírala bradu. Už přes dvě hodiny tu takhle sedí a musí poslouchat rozmarné stížnosti a spory svých poddaných, kteří za ní chodili pro radu a rozsouzení. Ráda by je vyslechla a pomohla, jen kdyby se nejednalo o takové nesmysly a prkotiny, jako právě spor, jenž musela zrovna teď poslouchat.
Dva sedláci z Walos za ní přišli kvůli slepicím! Slepicím! Jednomu se totiž ztratil kohout, načež ho asi po týdnu našel u souseda na dvoře. Vzal si ho tedy zase zpátky, ale potom zjistil, že souseda kvočna snesla přes třicet velkých vajec, očividně díky jeho statnému kohoutovi. A nyní se ti dva dohadovali, komu by měla správně vajíčka náležet. A Kassandra nudou pomalu usínala.
Ano, byla pravda, že měla ohromnou radost, jelikož Walos začínalo pomalu vypadat stejně jako dřív! Na nádvoří už nemuseli spát žádní bezdomovci, neboť si už každý opravil svůj dům natolik, aby se do něho mohl zase nastěhovat a vykonávat své řemeslo. Život ve městě se tedy opět naplno rozproudil a královská pokladnice již nemusela dál chátrat. Sice všichni živořili s bídou a nouzí, ale důležité bylo, že postupně, ačkoli dosti pomalu, se životní situace království začínala opět dávat do pořádku.
To všechno však mohlo být naprosto k ničemu, jestliže se princezně Aranis nepodaří zničit Valgara. Poněvadž jestli se Golrog osvobodí, vše živé zanikne. A nikdo už se nebude muset hádat o hloupé slepice a vejce! A to teď Kassandru děsilo nejvíce; nevědomost nad princezninou poutí. Nikdo nevěděl, jak na tom jsou. Jak daleko již postoupili. A Kassandra tak neměla zprávy ani o svém milovaném manželovi, který jí každým dnem scházel víc a víc...
Tevlop sice už dávno poslal Královskou holubici k Nimiliedu s žádostí, zda Orlin neví něco, co království netuší. Ale odpověď se stále nedostavila a Kassandra začínala pociťovat, že se z toho všeho za chvíli úplně zblázní.
Nemohla si oddechnout ani na okamžik. Stále ji sužoval strach a nejistota. Bláhově doufala, že jakmile se zbaví kirlopů a Orrimů, kteří představovali hlavní nebezpečí pro její lid, bude mít konečně alespoň na chvíli pokoj. Ale mýlila se... Ihned na ni dopadl stres, když si začínala plně uvědomovat Valgarovu stále rostoucí moc. Bylo jisté, že se teď soustředí jen a jen na princeznu. A právě na ní záležel osud všech.
Lidé však nejspíš její obavy nesdíleli. Po tom, co byli kirlopové do jednoho rozprášeni a královna se jim vrátila i s princeznou, propukly nevídané oslavy. Hrozba konečně pominula a s ní i každodenní strach a zoufalství. Kassandra byla opěvována jako nejmocnější a nejurozenější královna za celé věky, skládali jí písně, básně i balady za to, že zachránila království. A lidé se konečně po dlouhých měsících úzkosti, trápení a smutku opět radovali.
Vojska samozřejmě ještě několikrát pročesala Kelonský les i jeho okolí, ale po netvorech ani stopy. Což byla velmi dobrá zpráva. Avšak Kassandra stále očekávala nějakou špatnou zvěst. Bála se, aby Valgar neposlal další... Worag jasně říkal, že jich je víc, že černý čaroděj vyvolává z temnoty nové a nové Orrimy... Ale všechno to mohla být pouze lež, jak své nepřátele zastrašit, což se mu koneckonců podařilo; Kassandra byla nyní jako na trní, vyhlížejíc jakékoli nebezpečí.
A ačkoli ji její lidé oslavovali a nosili v úctě, ona sama si připadala, že si jejich lásku nezaslouží. Necítila žádné zásluhy za porážku kirlopů. Vždyť se nechala pouze zajmout, a to ještě neúmyslně, aby zachránila princeznu. A nakonec je museli zachraňovat její vlastní muži. Což se povedlo a vojákům se podařilo pobít všechny Orrimi i kirlopy s noxogy, kteří se v lese a kolem hradu zdržovali, avšak pouze díky momentu překvapení a zaskočení; netvoři nebyli na královské přepadení připraveni. To bylo celé Kassandřino vítězství. Pokud někomu patřila právoplatná sláva a úcta, pak to byla Nelil, která zabila Woraga. A také Tevlop, jenž se po celou dobu, co byla Kassandra v zajetí těch netvorů, bravurně postaral o trůn. A v neposlední řadě nynější vůdce kentaurů Riko, který vlastně ji i princeznu zachránil. A především pak Gillot... Jenž padl, aby jí zachránil život... který padl kvůli ní...
Kassandra si to nepřestala vyčítat. To ona vymyslela ten bláhový plán, jenž nakonec stejně nevyšel. Nechala své malé vojsko bojovat proti obrněným a připraveným Orrimům, ačkoli věděla, že proti takovým monstrům nemají naději. A to všechno jen kvůli svému chabému plánu; zabít Woraga.
Jak byla bláhová! Jak si mohla myslet, že takovou horu masa a svalů dokáže zabít jediným bodnutím nože? Ne, i když ji každý ujišťoval, že její plán měl nakonec úspěch- vždyť se jim podařilo kirlopy pobít- a že si rozhodně nemá co vyčítat, ona je poslechnout nedokázala. Gillotovi se ta šílenost od začátku nelíbila. A jak zaplatil za její umíněnost... To, že byli nakonec všechny příšery rozprášeny, byla pouhá náhoda a štěstí. Kdyby se jí a Nelil nepodařilo z jejich zajetí utéct, skončily by s hlavou na špalku nebo i hůř a království by přišlo jak o královnu tak o princeznu.
Ach, jak jí tu nyní Gillot chyběl... Viděla ho umírat a nedokázala mu pomoci. Trvalo jí dlouho, než si zvykla, že je doopravdy pryč. Měla ho velice ráda, byl jejím přítelem, a ačkoli byl jen o málo starší než ona, viděl ji vyrůstat. A navíc to byl výborný vojevůdce a opravdový hrdina. Pohřeb se uskutečnil den nato, co se Kassandra s Nelil vrátily zpět na Santiel. A od té doby se ještě královna nebyla schopná radovat.
Z hlubokého zamyšlení ji vytrhl až zvýšený, téměř ječící hlas jednoho ze sedláků.
"...jak se opovažuješ- já nejsem zloděj!"
"Mělo mi to dojít už dřív! Můj Pírko by se sám od sebe nikdy neztratil!" Vřískal druhý. Náhle se s očima navrch hlavy otočil přímo na královnu. "Má paní, nechte toho zloděje zavřít, ukradl mi mého kohouta schválně!"
"Já jsem ho neukradl!" ječel jeho soused, vysoký a vyhublý chlapík s rozdrchanou čupřinou na hlavě. "Sám ke mně přišel! Špatně ses o něj staral!"
Malý tlouštík s nosem jako bambulí celý zrudl zlostí. "Tohle- tohle už nikdy neříkej!" Zaburácel pištivým hláskem a Kassandra v jednu chvíli zadoufala, že po svém sousedovi skočí a ona je bude moci nechat vyvést. Bohužel se tak nestalo.
Otráveně je sledovala jak si navzájem vyhrožují prsty před nosem a dohadují se jako malá děcka. Pohlédla na Tevlopa po svém boku, který se tvářil poněkud zoufale. Je to až příliš velký dobrák, pomyslela si, ještě tak pět minut to vydržím a pak je nechám oba mýt nádobí dokud si přátelsky nepadnou do náruče.
Ale to už se na ni dlouhán zase otočil a roztřeseně přitom ukazoval prstem na svého souseda. "No tak řekněte, paní, kdo má větší právo na ta vejce?! Samozřejmě, že já! Snesla je má slepice a nemůžeme ani nijak prokázat, že ji oplodnil právě jeho kohout!"
"Ten tvůj opelichanec už je na to moc starý! Kdo jiný by to svedl? Můj Pírko je zdatný milenec!" Chlubil se tlouštík.
"Rudolf je náhodou ještě dost zdatný!" osopil se dlouhán. "A stejně je snesla má slepice, takže jsou moje a basta!"
"Žádná vejce by nebyla, kdyby si můj kohout nevybral tvou slepici!"
"Pánové!" Zasáhla Kassandra konečně, přičemž si Tevlop po její levici tiše oddechl. Zřejmě už se na tu hádku nemohl dívat. A to za dveřmi čekal ještě celý zástup lidí s nejrůznějšími problémy. Chodily teď za královnou kvůli každé malichernosti.
"Na co se neustále hádat? Chce to klid a klidný-" Než však stačila větu dokončit, dvoukřídlé vstupní dveře se s rachotem otevřely a dovnitř vpadla Nelil a v závěsu za ní tři strážci.
Mířila si to rovnou ke Kassandře a její dunivé kroky se rozléhaly celou obrovskou síní a ztrácely se v hlubokém temném stropě. Když míjela sedláky, ani se po nich nepodívala; zato oni se ihned uctivě poklonili.
"Kassandro!" Zvolala celá zadýchaná. Nejspíš za ní běžela až z horní věže.
"Nelil, zrovna mám-"
"Promiň, jestli tě ruším, ale-"
"-Ne!" ubezpečila ji královna chvatně doufajíc, že se konečně dostane ze spárů této neobyčejné nudy. "Vůbec nerušíš." Všimla si, jak se sedláci zakabonili.
"Už přiletěla, Kassandro!" Vyhrkla Nelil okamžitě. "Magická holubice! Je tady se zprávou z Nimiliedu!"
Kassandra byla na nohou tak rychle, že si to ani sama neuvědomila. Spěšným krokem vyrazila společně s Nelil a Tevlopem v patách ke dveřím a srdce jí přitom divoce bušilo. Ještě se stačila otočit na sedláky:
"Tady je můj rozsudek- oba máte na vejce stejné právo! Proto si je mezi sebou spravedlivě rozdělíte- půl na půl!"
Muži už se nadechovali k námitkám, ale královna rázně pozvedla paži. "To je mé rozhodnutí." Poté pohlédla na hlídkující stráže. "Slyšení skončilo. Ať se všichni rozejdou zpátky do svých domovů." A s tím opustila místnost.
Pospíchali na nádvoří, aby mohli přejít do levého Dvojčete, v jehož samém vrcholu se nacházel holubinec. Venku je na okamžik oslepila prudká sluneční záře, ale to už zapluli do věže a hnali si to po schodech stále výš a výš. Potkávali přitom mnoho sloužících a i několik strážných. Ti obvykle lelkovali nebo pospávali, ale jakmile zbystřili královnu, ihned vyskočili do pozoru. Avšak Kassandra jim nevěnovala pozornost; celá se teď chvěla na odpověď, jež s sebou Magická holubice přinesla. A hrdlo se jí svíralo, když pomyslela na špatnou zprávu...
"Ty jsi ten dopis již četla?" Otázala se královna Nelil. Dívka už sotva popadala dech, schodiště bylo dlouhé a strmé.
"Ne, kdepak." Zasupěla. "Stráže mi to přišli oznámit; nechtěli tě rušit při slyšení. Magická holubice k sobě nikoho nepustí, jen toho, komu je dopis určen. A to budeš určitě ty."
Kassandra pouze přikývla; i ona již nestačila s dechem. Na krátko však na princeznu pohlédla a musela se pro sebe usmát. Od té události s kirlopy se Nelil změnila. Více si teď vážila věcí kolem sebe a zdálo se, jako by nabrala rozum. A také všechna nevraživost a nepřátelství, jež mezi oběma dívkami panovalo, vyprchalo. Obě si navzájem zachránily život... To v člověku něco zanechá. A Kassandra nyní mohla konečně s hrdostí prohlásit, že se z princezny stala žena.
"Ach... už tam budeme!" vzdychla Nelil a ukázala na konec schodiště před sebou. A královna si náhle uvědomila, že za sebou neslyší Tevlopa; otočila se a spatřila ho daleko pod sebou, jak se belhá nahoru a zadýchaně se přidržuje zábradlí.
"Jen běžte- běžte- mé paní..." hekal. "Však já vás doženu...! Mé nohy již nejsou zvyklé na takový spěch..."
Kassandra jen přikývla a společně s Nelil stanuly v posledním patře Dvojčete. Ihned na ně zaútočil prach a šero. Chodba byla stará a neudržovaná, jelikož sem jen zřídkakdy někdo chodil, když nepočítáme strážní posly, kteří se o holubice starali. Z pouhých dvou malých oken u stropu sem dopadaly mihotavé sluneční paprsky, jež osvěcovaly vznášející se prach a špínu. Jinak se zde klížily stíny a vzduch byl cítit zatuchlostí.
Avšak dívky se nad tím nepozastavovaly; rázným krokem vykročily vpřed. Prošly na konec chodby a stanuly před vysokými, avšak úzkými již značně starými dřevěnými dveřmi. Na stoličce tu vysedávali dva podřimující strážní poslové a třetí před dveřmi nervózně pochodoval sem tam.
"Má paní!" vypískl, jakmile Kassandru spatřil. Byl to ještě mladíček, sotva šestnáctiletý. Jeho alespoň o třicet let starší druhové ihned vyskočili na nohy, celí poplašení, sotva se stačili probrat.
"Tak nás pusť dovnitř, hochu, na co čekáš?" pobídla ho Kassandra netrpělivě a chlapec se okamžitě obrátil ke dveřím, aby je otevřel, přičemž se málem přerazil o vlastní nohu; starší muži ho však předběhli. Kassandra s Nelil vstoupily, aniž by věnovaly pozornost jejich zbrklosti, která zajisté pramenila z překvapení, že obě veličenstva zavítala osobně až sem. Většinou jim zprávy od holubic nosili poslové přímo pod nos, ale nyní tomu bylo jinak.
Královna za sebou ještě zaslechla strážného tlumený hlas, který se osopil na hocha: "Proč jsi nám neřekl, že sem přijdou?!"
Ale chlapec ho neposlouchal; s očima navrch hlavy vlétl do holubince svým paním v patách. Kruhovitá místnost nebyla velká, avšak strop se táhl vysoko, zahalen temným přítmím. Velkými a dlouhými okny tu protahoval kvílivý vítr a prozařovalo zlaté slunce, jen v koutech se snášely stíny. A na nespočtu bidýlek a klíckách sedělo přes dva tucty bělostných spících holubic.
Avšak královna zamířila k jedné jediné- na stojanu u otevřeného okna seděla zlatem ozářená holubička s čistě stříbrným peřím a očima bílýma a kalnýma jako mlha.
Kassandra ještě nikdy žádnou Magickou holubici neviděla, a mladý posel s užaslým obličejem podle všeho také ne. Byla překrásná, ale její oči působily děsivě; chladné a nevyzpytatelné jako bledý měsíc v úplňku. Když je však zbadala, elegantně pozvedla hlavu a nastavila nožku, na které měla přivázaný vzkaz.
Kassandra neváhala a opatrně jí dopis odvázala, aby se do něho vzápětí dychtivě začetla. To už se k nim dobelhal i zadýchaný Tevlop; sledoval začtenou královnu, přičemž pohladil holubici po hladkém peří. Bylo jasné, že on už se s Magickou holubicí setkal.
"Je to dobré!" Zvolala královna nečekaně. "Je to dobré, Tevlope!" A s jiskřícíma očima a úsměvem vzhlédla od papíru, aby se na rádce zazubila. Potom se otočila na Nelil a v přívalu emocí ji pevně objala, načež rychle objala i mladého posla. Ten ze samého překvapení a blaha málem omdlel.
"Zní to neuvěřitelně, ale Orlin píše, že princezna Aranis i Falien jsou právě teď hosty na jeho sídle!" Radovala se se zrakem znovu upřeným do dopisu.
"Ach, u všech Akeltas, to je zázrak!" vyjekla s úlevou Nelil.
"Já věděl, že to dokáží." Usmíval se Tevlop. "Král Leodhen je na svého syna jistě velmi hrdý."
"Ale počkat..." zarazila je Kassandra náhle vážným hlasem. "Ach, to ne..." šeptla nakonec.
"Co? Tak co?" naléhala Nelil.
"Zektorův synovec, kentaur Temas, padl." Řekla s upřímnou lítostí.
"Temas že padl?" Podivil se Tevlop. "To je zlá novina... Velice špatná zpráva pro kentaury... Temas se měl stát jejich novým vůdcem, měl kráčet ve strýcových stopách."
"Ano..." Povzdechla si Kassandra. "Ale Riko se ukázal jako dobrý velitel. I když je to velká ztráta... doufejme, že to kentaury nijak neoslabí."
"A co dál Orlin píše, Kassandro?" chtěla vědět nedočkavá Nelil. "Je tedy bratr v pořádku?"
"Ano, je." Usmála se královna se zjevnou úlevou i štěstím. "Ale nyní je čeká rozhodující cesta. Bílý les je již na dosah a s ním i Etelwen a... a Valgar." Tvářila se klidně a chladně, ale v očích se jí zračilo znepokojení a strach. "Na princeznu teď čeká největší boj ze všech. Vše nyní záleží právě na ní a její výpravě. My se můžeme jen modlit a doufat..."
"A věřit." Připomněl moudře Tevlop. "A já věřím."
Nelil na něho nejistě pohlédla, ale potom i ona prohlásila: "Já také."
"A já taky." Přidal se odhodlaně mladý posel, i když bylo zřejmé, že o jeho názor tu zájem nebyl. Všichni teď upírali zraky na královnu.
"I já věřím." Pronesla nakonec šeptem a zahleděla se z okna na studenou, avšak bezchybnou a blankytnou oblohu.

***
Procházela se pod suchými korunami Kelonského lesa a nechala se hladit občasnými hřejivými slunečními paprsky, jež sem skrz větve dopadaly. Les pod nimi zářil jako zlato; stále si uchovával svou vznešenost a půvab, ačkoli každý strom, každá rostlina usychala a neustále stárla, ale neumírala. Bylo chladno, zima se blížila každým dnem a i slunce nyní hřálo jen velice slabě. Navíc neustále pofukoval studený vítr a vířil Kassandře pod nohama žluté a oranžové spadané listí.
Poté, co Rikovi, jehož si velmi oblíbila a oba se stali přáteli, a ostatním kentaurům oznámila onu tragickou zprávu o Temasově smrti, musela odejít a pročistit si hlavu. Kentaury tato novina velmi zasáhla; všichni doufali a těšili se v Temasův návrat. Po Zektorově smrti představoval jakousi naději, že znovu získají schopného velitele. A Kassandra se nyní obávala, že jejich síla bude oslabena. Naštěstí tu byl Riko, jenž se na postu dočasného vůdce vyznamenal a tak to vypadalo, že vůdcem nakonec i zůstane.
A královna nakonec skončila tady. Dnes měla opravdu velmi těžký a náročný den. A potřebovala si nějak vydechnout. Ulehčit svým starostem. Ale jen pramálo se jí to dařilo. Neustále musela myslet na konečný boj dobra a zla. Zatímco ona se tu klidně prochází po lese, princezna Aranis bude svádět boj na život a na smrt. Za záchranu celého světa...
Zastavila se u štíhlého sukovitého stromu. Byla to borovice, mnoho let stará a přesto stále krásná. Opřela se o ní a nasála tu jemnou vůni, která panovala v celém hvozdu. Byla to vůně suchého dřeva a listů. Tento les v ní vyvolával mnoho vzpomínek. Když pominula ty zlé nedávné, většina byla krásná... Týkala se totiž především jí a Faliena.
Jak moc jí teď scházel... neustále na něho myslela, ve dne v noci a modlila se, aby byl v pořádku a co nejdříve se vrátil domů. Bylo těžké zvládat to tu bez něho. On byl silný, mnohem silnější než ona, byl pravý král.
V mysli se jí náhle vybavila vzpomínka. Vzpomínka již dávná a přece ne tolik. Před očima se jí vyjevil obraz; viděla zhruba šestnáctiletou dívku v dlouhých šatech procházející se po lese jako právě dnes ona sama. Obraz byl jako živý a ona jej nechala plynout dál, dívala se a vzpomínala...
Dívka nasávala čerstvý vzduch a užívala si klid hvozdu. Zlatavé nitky slunečního světla jí dopadaly na sametovou tvář a ona si vychutnávala jejich teplo. Poslouchala zpěv ptáků a všemi smysly vnímala suchou a přitom lehkou vůni lesa.
A pak se najednou s trhnutím otočila.
Od louky k ní letěl dusot kopyt. Věděla, kdo se objeví na silném hřebci. A během chvilky se mezi stromy skutečně vyřítil statný plavák s pohledným mladíkem v sedle. Avšak dívka se k němu s úšklebkem obrátila zády a pokračovala ve své procházce.
"Počkej přeci, má sličná paní!" Zvolal na ni mladík a zastavil svého koně těsně vedle ní. Hřebec zafrkal a pohodil hlavou na protest.
"Zbytečně stále vyhledáváte mou společnost, vznešený princi." Slovo vznešený přitom vyslovila se zjevnou ironií.
"Každá jiná by z mé pozornosti, jež věnuji jen tobě, plakala štěstím." Prohlásil mladík se sebevědomým úsměškem.
"Ale já nejsem každá jiná, můj pane." Odvětila dívka pobaveně. Zřejmě ji bavilo ho trápit.
"To jistě nejsi, má paní, proto jsi mě také tolik upoutala!" prohlásil, ale dívka jen s úsměvem zavrtěla hlavou a přidala do kroku. Princ však zatáhl za otěže a hřebec jí skočil přímo do cesty. S trhnutím se zastavila a pohoršeně se na něho zamračila.
"Tak mi přeci stále neutíkej, Kassandro. Proč odmítáš mé lichotky? To nevidíš, jak moc o tebe stojím?"
"Nemám ráda chvástaly, princi." Zavrčela, otočila se na podpatku a uháněla pryč. Falien však seskočil ze sedla a snadno ji dohnal.
"Tak já ti připadám jako chvástal?" Pozvedal obočí, zatímco s ní srovnal krok.
"Rozmazlená princátka nejsou nic pro mě." Odvětila a ze všech sil se snažila krotit svůj nasupený hlas. To už ji ale Falien popadl za ramena a vztekle jí pohlédl do tváře.
"Mluv slušně se svým princem!"
"Ach, odpusťte mi, Vaše výsosti, už se to nebude opakovat." Zasyčela a z očí jí přitom létaly blesky. Pokusila se mu vysmeknout, avšak proti jeho síle neměla naději. Navzájem si hleděli do očí, oba rozzuření, až Falien nakonec změkl.
"Nemyslel jsem to tak, odpusť." Pronesl chladně a povolil stisk. Kassandra hrdě zvedla bradu.
"Není co odpouštět, můj princi."
"Tak už nech toho divadla!" Ohradil se. "Copak nevidíš, že mě doháníš k šílenství?"
Dívka se ušklíbla. "Já myslela, že blázen už jste dávno."
Zúžil oči a Kassandra si uvědomila svou drzost. Rychle dodala: "Omlouvám se, to jsem..."
"Ne," zarazil ji s trpkým úsměvem na rtech a přistoupil k ní blíž. "Právě tvůj hbitý jazyk je to, co mě k tobě nejvíce přitahuje... má prostořeká paní."
Kassandra se neubránila úsměvu, rychle však od prince odvrátila pohled. Ale Falien k ní natáhl ruku a zlehka se prsty dotkl její tváře. Přejel jí mráz po zádech a neovladatelně se zachvěla. Zvedla zrak a pohlédla do jeho upřímných očí. Srdce se jí rozbušilo...
A Vtom se k nim přihnala skupina jezdců v honosné zbroji a vyrušila je tak v "rozhovoru".
Princ otráveně stočil oči v sloup a stáhl ruku z Kassandřiny tváře. A velitel jeho družiny, statný a ramenatý muž s tvrdým, avšak čestným pohledem, promluvil: "Můj pane, všude jsme Vás hledali. Cožpak jste zapomněl na svůj výcvik?"
"Jistě, že ne." Odpověděl Falien znuděně a odvrátil se od Kassandry. "Zrovna jsem se chystal vrátit, Gillote. Nebuďte stále jako moje chůva."
"Promiňte, princi, ale Váš výcvik nelze zanedbávat."
"Ano, ano, já vím. Však už jedu." Odbyl ho Falien a vyskočil zpátky do sedla svého plaváka Kyma. Zatáhl za otěže a ještě stihl zavolat na Kassandru: "Uvidíme se na hradě, má paní." A potom i s celou svojí družinou odcválal zpět k Santiel.
Obraz se královně rozplynul a ona se přinutila vrátit do současnosti. Avšak nemohla se svých milovaných vzpomínek zbavit. Byla tehdy sotva ženou a Falien byl mladý a rozmazlený, pamatovala si, jak jí tenkrát lezl na nervy. Avšak i přesto ji něčím přitahoval. Trvalo dlouho než si ji získal a ona propadla jeho kouzlu. Nikdy by netušila, že se do něho tolik zamiluje a že se z něho stane tolik zodpovědný a hrdý muž. A že se tak brzo stane králem. A stejně tak i ona...
Tehdy byl Valgar ještě spoután Kletbou a lidé si žili poměrně dobře, nesužováni strachem ani zoufalstvím. Až do doby, než se objevili Mordatové. Pak už šlo všechno z kopce...
Zhluboka se nadechla, znovu se rozhlédla po neměnícím se lese a pak se smířeným úsměvem vyrazila zpět k Santiel.
 

17 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ascaria | 3. listopadu 2009 v 15:06 | Reagovat

no nelien to je nádhera pořád myslím na veragina..prosím dej pokráčko aspoň na nějakých stránkách nebo mi to pokráčko můžeš poslat na můj email moc o to stojím a moc bych si toho vážila nelien prosím.......

2 Markéta | E-mail | 7. ledna 2011 v 19:58 | Reagovat

pro Ascaria : souhlasím s tebou !!! =o) určitě by byl čtvrtá díl mooocinky krásný ...vlastně to tak dopadnout mělo protože ,,osud to tak chtěl" - a to je samozdřejmě pravda !!!ale jde mi o to , že jsem se s nimi ,, seznámila" a baví mě číst jen výhradně poselství jednorožců ...štvrtý díl by se mohl jmenovat....nevím...třeba...návštěva Lilandgarie ..=o) o tom , jak se Aranis,Eleas a Lavril přijeli prostě jen podívat za svými přáteli(což je sice trochu divný , protože tu byli teď po  přibližně 3000 letech...)ale bylo by to fajn + samozdřejmě by se tam stalo něco se zlem , což mě teda nic nenapadá...ale tak nějak ....A TAK KONČÍ MŮJ ,,NEKONEČNÝ" KOMENTÁŘ =o) tak ahojkyyy =o)

3 Kateřina | 13. srpna 2011 v 23:00 | Reagovat

nebo třeba že by se našlo nějaké kouzlo o změně člověka v elfa a veragin by jel za Aranis do Všehovzniku,ale žil by na NImiliendu jak ,,mocný čaroděj´´ a musel by nejdřív najít dědice a pak by v jejich lásce nestálo nic

4 SHinata | 4. srpna 2012 v 22:00 | Reagovat

Nevím teda jak vy, ale já jsem s koncem docela spokojená. Ne vše vždy končí šťastně. Tohle jak tady píšete je sice hezké, ale pak by z toho upřímně byla jen laciná pitomost s happy endem. Už takto stačí, že Křišťály moci skončili ne zrovna logicky.
Budu ráda, Míšo, když se budeš dál držet dojemných a přitom smutných konců, protože pak je to teprve zajímavé. ;) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Partneři:
Pravidla:
Majitelka stránek si vyhrazuje právo mazat nebo upravovat nevyhovující
komentáře a vzkazy, obsahují-li vulgární či urážlivá slova. . .. .
Pište česky, užívejte háčky i čárky a interpunkční znaménka.
Na veškerý obsah na těchto stránkách se vztahují autorská práva. Je zakázáno kopírovat a jinak šířit informace z těchto stránek bez písemného souhlasu autora tohoto blogu. Můžete ze stránek citovat, avšak pouze s uvedením tohoto blogu jako zdroje a s přímým odkazem.