Stopování

23. září 2009 v 13:00 | Míša B. |  Vynechané kapitoly
Toto je v pořadí první vynechaná kapitola ze třetího dílu Poselství jednorožců - Záchrana Lilandgarie.


Maxarel se společně se Spoutávačem díky kouzelnému přívěšku vrátil zpátky k Valgarovi, který je oba poslal na kraj Tmavého lesa, jak si Maxarel přál. Neboť někde tam se skupina rozdělila, někde tady by mohli zachytit stopu princezny Aranis a Veragina. A protože se zdálo, že jsou oba Dargwlci mrtví nebo ztracení, což Valgara velmi popudilo, poslal jim k Maxarelově nelibosti jako doprovod svého Dechrona, Ner´kara, dávného příbuzného draků.
Byl to vynikající stopař a Mordat i Spoutávač potřebovali někoho, kdo je povede. A Dargwlci tu nebyli. Takže jim černý čaroděj dal svého mazlíčka. Ner´kar měl vynikající noční vidění a čich vyvinutý i na mílové vzdálenosti. Byl ale také velmi inteligentní a mazaný. Nedalo se mu věřit, lstivost mu přímo zářila ve stříbrných očích. A k tomu všemu Valgar tvrdil, že tento tvor vládne jakousi velkou a tajemnou mocí. O čemž ovšem Maxarel silně pochyboval...
Putovali lesem už skoro tři dny a odpočívali jen velmi málo. Maxarel byl vytrvalý a únava ani hlad ho příliš netrápily. A k jeho překvapení si ani Spoutávač nestěžoval. Navíc teď vypadal úplně jinak, než když ho Maxarel poprvé spatřil. Dlouhé, černé vlasy měl učesané a obličej umytý a oholený, takže mu tak lépe vynikly jeho čokoládově hnědé oči. Byl i docela hezký, i když Maxarelově vzhledu se nemohl rovnat. Naproti tvrdému a sebevědomému Mordatovi působil uvolněně a poměrně vesele. Neustále se usmíval, ale jeho nedůvěřivé a vychytralé oči pátraly po každém koutě Tmavého lesa. A Maxarel z něho neměl ani trochu dobrý pocit. Jeho lehkovážnost ho vytáčela a navíc měl pocit, že před ním musí být neustále v pozoru. A mladík byl ke všemu ještě drzý a zdálo se, že se Maxarela vůbec nebojí. Ani z lesa neměl strach. Konec konců Maxarel také ne, ale ten kluk opravdu nevypadal na někoho, kdo se neděsí lesa přízraků a kdo vlastní prý tak velkolepou moc. I když Maxarel na tom jeho umění nic tak zázračného neviděl. Sám byl mnohem silnější a byl kdykoli připraven setnout Spoutávači hlavu, kdyby se o něco pokusil.
Bylo odpoledne, obloha byla zatažená a v lese se jako obvykle snášelo přítmí. Na kteréhokoli jiného smrtelníka by toto místo působilo víc než děsivě, avšak Maxarel neměl strach téměř z ničeho. Věděl o přítomnosti temných bytostí, ale nijak ho to nevzrušovalo. Naopak Spoutávač v tom nejspíš viděl velkou zábavu. Neustále vtipkoval, aby si dal Maxarel pozor, že by ho mohla kousnout zmutovaná veverka, nebo by mohl chytit krvečerva a že on, Spoutávač, mu s ním rozhodně pomáhat nebude. Navíc ho velmi bavilo pozorovat, jak si stromy mezi sebou šuškají a vlní se, ačkoli bylo naprosté bezvětří.
Maxarelovi nepřipadalo vtipné ani jedno z toho. Lesa se sice nebál, ale držel ho v úctě. Snažil se nevyprovokovat ho a držet se v tichosti. Spoutávač byl však očividně celý radostí bez sebe, že si může po tak dlouhých letech samoty konečně s někým popovídat a tak mluvil a mluvil a Maxarelovi lezl pomalu, ale jistě na nervy.
"Můžeš být tak laskav a zmlknout?" zavrčel na něho konečně podrážděně. Spoutávač pobaveně nadzvedl obočí.
"Proč?"
"Proč?!" Maxarel na něho vytřeštil oči. "Protože už mě nebaví poslouchat ty tvoje žvásty!"
"Tak to máš říct hned."
"Říkal jsem to už třikrát."
"Vážně?" podivil se Spoutávač a poškrábal se na bradě. Maxarel ho raději ignoroval. Nejradši by na něj seslal ten nejhorší plamen a uškvařil ho, ale to by potom pro změnu uškvařil Valgar jeho. Podíval se na Dechrona před sebou. Kráčel napřed a vznešeně přitom kroutil celým tělem. Maxarel se zamračil. Hnusila se mu jeho holá kůže, jeho šupinatá dračí hlava i ty pronikavé, lstivé oči. Nechápal, co se mohlo stát s Dargwlky, proč se k němu nevrátili. Veragin je musel oba zabít. Spoutávač si nejspíš všiml jeho upřeného pohledu na Dechrona, poněvadž se zeptal:
"Co je to vlastně zač?"
"Myslíš tu zrůdu?" utrousil Maxarel pohrdavě. Dechron k němu nepatrně natočil hlavu. Maxarel věděl, že ho slyšel, ale bylo mu to jedno. "Myslím, že je to předchůdce draků. Nebo jejich příbuzný. Ovšem podobá se jim opravdu jen vzdáleně. Ani povahově si nejsou podobní. Draci jsou nedůvěřiví a nelítostní, tvrdí a mocní, ale čestní. Zato on... nikdy nevíš, co se mu honí v hlavě. Je mazaný a vychytralý. Vlastně jste si docela podobní." Ušklíbl se a Spoutávač se uchechtl.
"Valgar říkal, že je vynikající stopař."
"Ano." Potvrdil otráveně Maxarel. "Potřebovali jsme někoho, kdo nás povede. Já mám sice výborně vyvinuté smysly a dokážu zachytit pach dobra, ale i když jsem sledoval princeznu a jednorožce v horách, vedli mě především Dargwlci. Dechron je teď náš stopařský pejsek. Nebo spíše kočička, viď ty obludo?"
"Myslím, že vím, proč si ho Valgar tak oblíbil. Je to velmi vzácný tvor. Na počátku Lilangarie se jich tu pohybovalo mnoho, ale poté, co přiletěli draci, začali Ner´kar z nějakého neznámého důvodu hynout. Žili především v horách a jeskyních. A živili se vším, co tam našli a co tam žilo. Říkalo se, že jsou vysoce inteligentní, i když nedokázali mluvit jako draci. Myslím, že si ho Valgar oblíbil, protože ho považuje za výjimečného. Stejně jako považuje za výjimečného sám sebe. Vždy si potrpěl na vzácných věcech. A tento tvor je možná poslední svého druhu. Není temnou bytostí, nestvořily ho síly temna. Avšak vybral si naši stranu. Ale především... se říká, že vlastní velkou moc."
"Zdá se, že toho o nich víš docela dost." Poznamenal Maxarel.
"Vlastně ano. Hodně jsem četl, víš? Když byl Valgar spoután." Pokrčil Spoutávač rameny.
"Tak proč ses mě teda na něj ptal, když o něm všechno víš?" vyštěkl Mordat popuzeně.
"Byl jsem zvědavý, co o něm víš ty." Ušklíbl se mladík. Maxarel stočil oči v sloup.
"Jakou moc myslíš, že Dechron vlastní?" zajímalo Spoutávače.
"Nevím, ale podle mě to nebude žádný zázrak." Utrousil Mordat lhostejně. "Jakou by taková vychrtlá obluda asi mohla mít sílu?"
"Myslím, že mocnou. Jestliže uvážíme, že je příbuzným draků." Opáčil s vševědoucím úsměvem Spoutávač. Maxarel se jen pohrdavě ušklíbl.
"Co se vlastně stalo s těmi Dargwlky?" zeptal se najednou Spoutávač se zájmem. "Valgar vypadal dost rozzuřeně, když o nich mluvil..."
"Nevím." Zabručel Maxarel. "Pověřil jsem je úkolem pronásledovat mého bratra a tu elfku s jednorožcem. A ještě se nevrátili. Měli mi je přivést, ale bylo mi jasné, že jim to Veragin nedovolí. Ale musel jsem se pokusit nějak je zdržet, nějak je oslabit. A tak jsem za nimi poslal své zbylé dva Dargwlky. Předpokládal jsem, že se ke mně zase vrátí a alespoň mi řeknou, kde teď Veragin s princeznou je. Ale oni už se nevrátili."
"Jak jsi to myslel- zbylé dva...?"
"Valgar vyvolal z temnoty tři. Ale jednoho Veragin zabil." Odpověděl Maxarel klidně.
"Hm..." zamručel Spoutávač zamyšleně. Maxarel se na něho úkosem podíval.
"Co jsi tím myslel?"
"Čím?"
"Tím- Hm. Co jsi tím myslel?" zúžil oči.
"Myslím, že tvůj bratr je velmi mocný." Pronesl nakonec Spoutávač uznalým tónem. Maxarel se zamračil.
"Ne mocnější než já."
"To bych netvrdil." Ušklíbl se Spoutávač. Maxarel se napřímil.
"Chceš o mé moci přesvědčit?"
"Teď ještě ne." Zarazil ho Skrývač zvednutím ruky. Maxarela to nad míru popudilo. Co si o sobě vůbec myslel? Rozkazoval mu tu, říkal mu co má a nemá dělat, choval se jako by byl víc než on!
"Chci vědět něco víc o tvém bratrovi."
"Že chceš!" vyštěkl Maxarel vztekle. "Mě je úplně jedno, co chceš nebo nechceš!" A rázně přidal do kroku, takže dohnal Dechrona.
"Měl bych o něm vědět něco víc, pokud se mu mám postavit, nemyslíš?" slyšel za sebou Spoutávačův klidný hlas. Trochu zpomalil, ale neotočil se.
"Ty se mu nepostavíš, to já." Opáčil Mordat ledovým hlasem. "Donutím ho vrátit se k nám. Nyní už to nebude tak těžké..."
"Vysvětli mi to." Možná to byla žádost či prosba, avšak Maxarel v tom viděl rozkaz. Obrátil se na něho s ohněm v očích. Bylo znát, že to na Spoutávače udělalo dojem.
"Nikdo mi nebude rozkazovat." Zašeptal Mordat výhružně, přičemž se k mladíkovi pomalu přibližoval. "A už vůbec ne ty."
"A Valgar? On ti přeci poroučí. Posloucháš ho a plníš jeho rozkazy." Namítl Skrývač pohotově. Maxarelovy oči se rozhořely ještě víc. Každý obyčejný člověk by se při pohledu do nich klepal strachy. Utekl by nebo padl na kolena. Avšak Spoutávač byl jiný. Bylo sice vidět, že mu ten přímý pohled nedělá dobře, ale nijak na sobě nedal znát známky strachu.
"Valgar je můj pán, je to náš Spasitel. On jediný mi může říkat, co mám dělat."
"Jelikož on jediný má nad tebou moc." Odtušil Spoutávač s lehkým úšklebkem. Maxarel ho chvíli jen propaloval pohledem a až potom prohlásil:
"Veragin se dal na stranu dobra, když před rokem zjistil, že jsem mu lhal o našem otci." Řekl a opět se dal do chůze. Spoutávač ho se zájmem následoval.
"A s čím jsi mu o vašem otci lhal?"
"To tě zajímat nemusí." Odsekl Maxarel zprudka. "Důležité je jen to, že se Veragin tehdy vzdal své moci Mordata. Podařilo se mu v sobě uspat a uhasit temný plamen. Ale nyní se zase rozhořel. Donutil jsem ho vzít na sebe svou pravou podobu a tím se zlo uvnitř jeho srdce opět probudilo. Proto bude teď snazší získat ho zpět na naši stranu."
"To ti poručil Valgar?"
"Co?"
"Získat ho zpět na naši stranu."
"Ne." Odpověděl Maxarel neochotně. "Řekl, že kdyby dělal Veragin problémy, mám ho zabít."
"A jsi připraven bratra zabít?"
"To nebude třeba, dokážu ho získat zpátky. Vím to."
"A když ne?"
"Žádné když není." Zavrčel Maxarel nasupeně. "Znám ho. Nedokáže dlouho vzdorovat zlu, které se v něm tlačí na povrh. Vždy byl slabší než já, vždy jsem ho musel vést a pomáhat mu."
"Ale už jednou se mu zlo uvnitř sebe podařilo zapudit, no ne?" opáčil Spoutávač za Maxarelovými zády. "A také už se mu nejednou povedlo tě porazit, nemýlím se?"
Mordat zaťal zuby a jen tiše soptil. No a co? To přece nic neznamená, jen náhoda. Zkrátka ho podcenil, ale to už se nestane. "Podcenil jsem ho."
"Ano. To znamená, že není tak slabý, jak sis myslel, viď?" nadhodil ihned Spoutávač lehce konverzačním tónem, což Maxarela ještě více popuzovalo. "To znamená, že se změnil, že se naučil žít bez tvé pomoci. Postavil se na vlastní nohy a je teď možná ještě silnější než ty sám."
"Možná." Připustil Mordat neochotně.
"Slyšel jsem o vás. O všem, co jste za časů Valgarova spoutání prováděli. Něco málo o Mordatech vím. A vím, že vy dva jste možná poslední svého druhu a navíc neobvykle mocní." Přemítal zamyšleně mladík a Maxarel se přitom jen hrdě ušklíbl. "Myslím, že s Veraginem nakonec bude větší problém, než si myslíš."
"Jak už jsem řekl, on je můj. Ty se starej spíš o tu elfku. Musíš spoutat její moc, zatímco já přesvědčím bratra, aby se ke mně vrátil. Potom vezmeme ji a s ní i jednorožce a přeneseme se rovnou k našemu Spasiteli."
"No dobře." Odkýval to Spoutávač netrpělivě. "Jak velká moc té elfky je?"
"Je to část moci dobra. Jak může být velká?" odvětil Maxarel trpce.
"To já nevím, vím jen, jak velká je moc jednorožců. Ale jak velký může být jen zlomek jejich moci? Zlomek moci ukrytý uvnitř té elfky?"
"Pán říká, že ještě není příliš nebezpečná. Že ještě nepochopila podstatu té moci." Řekl Maxarel lhostejně. Upřímně to pro něho nebylo příliš důležité. Minule, v horách, by ji málem porazil, kdyby se mu nepostavil Veragin. Nebyla ještě dost silná. Jediné, na čem mu nyní záleželo, bylo přivést Aranis i jednorožce svému Pánovi a získat zpět Veragina. A ač si to odmítal připustit, dostat zpátky svého bratra bylo právě to, na čem mu záleželo nejvíce.
"Hm, když to Valgar říká..." utrousil Spoutávač s pokrčenými rameny. Maxarel k němu otočil hlavu.
"Mluvíš o něm jako o někom nedůležitém. Jako o svém dávném známém a ne jako o Pánu zla a temnoty." Řekl s přivřenýma očima. Plameny v nich již dávno uhasly.
"Protože on jím ani není." Odvětil Spoutávač jednoduše, přičemž se Maxarel nebezpečně napřímil. Jak mohl pochybovat o jejich Spasiteli?!
"Nikdo není pánem zla ani temnoty. Valgar je jejich služebníkem. A navždy jím zůstane. Až se mu podaří osvobodit Golroga z podsvětí, z té nejhlubší propasti temnot, nebude opět nic víc než služebníkem."
"Ale mocný Golrog je pánem zla." Namítl Maxarel s narůstajícím zájmem. Co se týkalo vládců Temných sil ho zajímalo. Spoutávač toho věděl opravdu hodně. Navíc mluvil tak podivně moudře a klidně, jako nějaký mudrc... jako opravdový Orlinův pomocník.
"Jak už jsem řekl. Nikdo není pánem zla ani temnoty. Nikdo nemůže vládnou zlu ani dobru. Jsou to ohromné síly, všemohoucí. Jen ony sami jsou si pánem. Golrog je pouze zplození Temných sil. Ano, je mocný, velmi mocný. Avšak není nic víc než prostředník Temných sil. Jen pradávný a mocný démon, vykonávající vůli temnoty."
"Takže chceš říct, že temnota nemá své ztělesnění jako dobro? Dobro na sebe vzalo podobu jednorožců. A co zlo?"
"Možná, že je tedy právě Golrog ztělesněním zla. To já nevím. Ale pokud to tak je, ani v tom případě není jeho pánem."
"Jak to? Právě jsi řekl, že-"
"Že by byl ztělesněním zla. Což ovšem znamená, že by byl zlem samotným. A z toho vyplývá, že zlo si je skutečně samo vládcem."
Maxarel se zamračil. Nechtěl si připustit, že má Spoutávač pravdu, jelikož ji opravdu měl. A to ho rozčilovalo. Jak mohl být někdo s takovými znalostmi, s takovým uvažováním a názory na straně zla? Znal takovéto mudrlanty, ale všichni vždy sloužili dobru. Většinou to byli čarodějové nebo různí kněží. Ale kým byl vlastně Spoutávač? Strávil mnoho času s Orlinem a očividně se toho od něho hodně naučil. A přesto pomohl Valgarovi s nástupem zla. Uvědomoval si všechna rizika, vše, co by s vládou temna nastalo. A přesto to udělal. To z něho činilo strašlivého člověka... silného nepřítele. Lidé si často neuvědomí, co činí, když dělají chyby. Nevědí přesně, co se stane, když se zlo ujme vlády nad světem. A potom je to vyděsí a litují svých činů. Avšak Spoutávač si byl vždy dobře vědom toho, co dělá. Znal pravé podstaty věcí. Někdo takový musel být velmi nelítostný, nemilosrdný. A velmi podlý. A Maxarela toto odhalení hodně znepokojilo. Ten mladík se nezdál, ale srdce musel mít chladné jako led. A mysl vychytralou a bystřejší než kdejaký elf. Na první pohled působil neškodně a nepříliš silně, avšak opak byl pravdou. Jeho síla tkvěla v jeho mysli. V jeho uvažování a znalostech. A v jeho chladnokrevnosti...
A náhle si Maxarel uvědomil, že Valgar je možná stejný. Byl přece Orlinovým synem. Musel se učit všemu, co mu otec ukazoval, ať chtěl nebo ne. Byl velmi mazaný a lstivý. Uměl skvěle předstírat a klamat lidi kolem sebe. Schovával se za maskou nenápadnosti a tichosti. A Maxarela už kolikrát překvapil svými bystrými poznatky a podlými úmysly. Neznal slitování a nezastavil se před ničím. Věděl toho hodně o světu, životě a dobru. Dokázal klidně a nezaujatě přemýšlet, uměl se rozhodovat a poznat, co je důležité a co ne. Avšak byl také hodně prudký a vznětlivý. Často se nechal zaslepit vztekem nebo touhou po vítězství a pak jednal neuvážlivě. Maxarel toho všeho již byl svědkem...
"Ty Valgara nepovažuješ za svého pána." Řekl Mordat, když se konečně vytrhl z přemýšlení.
"Nezáleží na tom, koho považuji či nepovažuji za svého pána, ale na tom, komu jsem se rozhodl sloužit. Nebo spíše pomoci. Dokážu poznat, co je pro mě dobré, kde získám nejvíce užitku." Uchechtl se. "Jde mi jen o vlastní zájmy, Maxareli. Vždy mi o ně šlo. Je snadné jít si za svým, když nemáš nikoho, na kom by ti záleželo a komu bys mohl ublížit."
"Zradil jsi důvěru lidí, kteří ti poskytli svou pomoc a přátelství. Na nich ti také nezáleželo?" zeptal se Maxarel posměšným tónem.
"Nikdy jsem neměl v úmyslu jim nějak ublížit. Jak už jsem řekl. Jen si jdu za svým cílem."
"Jsi pěkný parchant, víš o tom?" usmál se Mordat a v očích se mu přitom spokojeně zablesklo.
"Já bych to tak neřekl." Opáčil Spoutávač klidně a tentokrát to byl on, kdo přidal do kroku. Maxarel jen nevěřícně zakroutil hlavou. Když vtom si všiml něčeho, nad čím se mu stáhlo hrdlo.
"Myslím, že se nám Dechron ztratil." Zvolal Spoutávač dřív, než to Maxarel stihl vykřiknout sám. Ovšem na rozdíl od něho, se zdál být Skrývač v naprostém klidu.
"Sakra!" zařval Mordat a rozeběhl se k Spoutávači. Zběsile se rozhlížel do všech stran, ale Dechron nikde. "Jak se nám mohl ztratit?"
"Nejspíš jsme se za ním trochu zdrželi." Odpověděl nevzrušeně Spoutávač. Maxarel se na něho osopil:
"Jak můžeš být tak klidný! Jen on nás může dovést k jednorožci! A navíc je to Valgarův mazlíček! Utrhne mi hlavu, když mu oznámím, že se mi ztratil!"
"Nejdeme ho. Nemůže být daleko." Opáčil Spoutávač chlácholivým hlasem, což Maxarela vytočilo ještě víc. On přece nepotřebuje utěšovat! Popošel pár kroků a zadíval se mezi černé stromy. Všude se proplétaly stíny a po celém lese se snášelo děsivé šero. A ticho tentokrát vystřídalo lehounké ševelení korun a neustále šustění, křupání větví a jehličí, jakoby tu někdo obcházel. Maxarel nastražil uši a potom zavřel oči. Nasával lesní, mrtvolně ledový vzduch a snažil se v něm rozeznat pach, který hledal. Až ho konečně ucítil. S trhnutím oči otevřel a rychlým krokem zamířil mezi černé stíny stromů. Slyšel křupat jehličí, jak za ním Spoutávač klusal.
Maxarel odhrnoval trnité větve keřů a houštin a ze všech sil se snažil, aby neztratil Dechronův pach. Cítil, že už je blízko, když se náhle z korun stromů sneslo hejno asi metr velkých, okřídlených tvorů a prohnalo se mu kolem hlavy. Sluch mu zastřel hlasitý pleskot a šum kožnatých křídel, jež ho bušila do obličeje a zamotávala se mu do vlasů. Chytil se za hlavu a rychle se sklonil. Hejno černošedých, nevábně vypadajících tvorů se nad ním prohnalo jako tmavý, svištivý mrak. A Maxarel si konečně uvědomil, že jsou to nějací podivní druhové netopýrů. Kličkovali mezi kmeny, načež se začali prodírat hustými korunami pryč. A byla jich opravdu spousta.
Nedalo se přesně rozeznat, jak vypadají, jelikož tu bylo málo světla a netopýrů bylo opravdu příliš mnoho. Proplétali se mezi sebou, prudce máchali křídly a snažili se dostat pryč z lesa. Jakoby před něčím prchali... pomyslel si Maxarel. A záhy mu došlo před čím. Ze stínů se vynořil Dechron a vyskakoval vysoko do vzduchu ve snaze polapit některého z netopýrů do tlamy. Tělo měl neobyčejně pružné jako kočka, pobíhal z místa na místo a vyskakoval do výše s tlamou dokořán.
Maxarel sledoval, jak chytil jednoho z netopýrů do čelistí a jediným kousnutím ho usmrtil. Ihned ho upustil na zem a ulovil dalšího a pak ještě jednoho. To už se ale celé hejno zvířat ztrácelo mezi korunami stromů. A Dechron se sklonil nad svými ulovenými kořistmi a začal je s chutí trhat na kusy a přežvykovat. Maxarel se zvedl ze země a jen znechuceně nakrčil nos.
"Ty jedna pitomá obludo." Zavrčel na Dechrona. "Ještě jednou se mi ztratíš a vlastnoručně tě rozpárám. Je mi z tebe na zvracení."
Ner´kar zvedl protáhlou hlavu a jeho oči se ve tmě výhružně zableskly. Scvakl zkrvavené čelisti, nahrbil se a zachrčel. Maxarel nadzvedl obočí.
"Co? Ty mi vyhrožuješ?" škodolibě se zasmál. Natáhl paži, v níž se mu okamžitě objevil černorudý plamen. "Jen si zkus změřit se mnou síly."
"Neříkal jsi, že by ti Valgar utrhl hlavu, kdybys ho ztratil, Maxareli?" to už se objevil Spoutávač. "Myslím, že za jeho smrt by ti nejdříve utrhl všechny končetiny a až potom hlavu."
Maxarel se všemožně přemáhal utišit svůj vztek. Ještě chvíli probodával Dechrona nenávistným pohledem a plamen v jeho dlani stále hořel. Až nakonec nepatrně máchl rukou a oheň zmizel. Prohrábl si černé vlasy a odvrátil se od Ner´kara. Ten se opět zaměřil na své ulovené netopýry.
"Prý je nad míru inteligentní... pf... to určitě." Bručel si Mordat podrážděně. "Podívej se na něj, chová se jako to nejtupější zvíře, jaké jsem viděl."
"Věci někdy nebývají takové, jaké se na první pohled zdají. A stejně tak je to i s lidmi a se zvířaty." Prohlásil Spoutávač vznešeně. "A zdání obvykle klame."
Avšak Maxarel už ho nevnímal. Upřeně civěl někam do dály a soustředil se na záchvěv pachu, který právě ucítil. Pachu tak silného a tak pronikavého, že bylo nemožné ho nepoznat. Byl to pach dobra. Sice už jen nepatrný a slabý, avšak stále tu byl. A Maxarel cítil, jak se mu v hrudi vzejmul temný plamen, když zaznamenal ten odporný puch...
"Jdeme správně." Řekl zastřeným hlasem. "Byli tady. Jednorožec i ta elfka. A můj bratr také... Rychle, pojďte!"
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 babydragon | 9. října 2010 v 21:07 | Reagovat

počkat ale tahle kapitola v knize byla

2 Pája | 25. února 2011 v 18:52 | Reagovat

[1]: ale jenom polovina

3 martina | 12. srpna 2011 v 16:19 | Reagovat

[1]: proto se to menuje VYNECHANÉ KAPITOLY! :))

4 samik | 22. ledna 2012 v 17:22 | Reagovat

neco tam je a neco ne. Překvapilo mě že ta kapitola je kouskovaná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Partneři:
Pravidla:
Majitelka stránek si vyhrazuje právo mazat nebo upravovat nevyhovující
komentáře a vzkazy, obsahují-li vulgární či urážlivá slova. . .. .
Pište česky, užívejte háčky i čárky a interpunkční znaménka.
Na veškerý obsah na těchto stránkách se vztahují autorská práva. Je zakázáno kopírovat a jinak šířit informace z těchto stránek bez písemného souhlasu autora tohoto blogu. Můžete ze stránek citovat, avšak pouze s uvedením tohoto blogu jako zdroje a s přímým odkazem.