1. kolo Vlčí soutěže - účastníci III.

21. října 2012 v 19:24 | Míša B.
TVŮRČÍ TEXTY + BÁSEŇ


Alžbětka-Ewillien

Vlkodlak

Spát nemůžu,neboť vím,

že noční můru zase zřím.

Ten tmavý les,co bez ptáků jest,

zlý netvor,s sebou nese stín.

Je to člověk nebo zvíře?

Ve dne v boha věřící,

srdce mi tepe ve vysoké míře,

V noci šelma smrtící.


Ale kdo,kdopak to ví?

Co,že to tam leží v křoví?


Ty oči jest krví podlité,

Oči nenávisti nadité.

Už zas mě vraždí pohledem,

netvor,a bratr s medvědem.


A už je tady ten zvuk ostrý,

podobný zvuku lámajících kostí.

Zvuk,při nímž jde hrůza a ďas,

ten zvuk,to jest vlkodlakův hlas.


Tu stoupá už a leze z křoví,

plný síly...a hladový.

Hnědá srt jak sám les tmavá,

v mé hlavě se to odehrává.

Tohle je mi velmi známé,

nevidím to poprvé,

každou noc tu oheň vzplane,

on a já tu souboj máme,

Vše zbarveno do rudé.

Už nevím jestli spím či bdím,

vím jen že se k bouři smráká,

mám vidiny,nebo blázním??

V plamenech vidím vlkodlaka!


Nikdo nesmí pohledět dolů,

po netvorovi zbyl jen dým,

odjakživa bojujeme spolu,

Já,dcera nebe a on,pekel syn.

Pecka
Ten den se změnil celý můj život. Stačilo jediné kousnutí podivné bestie a jsem jí také. Stačí jediný pohled na mě a každá slabší povaha se znechuceně otočí. Copak jsem tak jiný, než ostatní lidé? Vždyť když se na sebe podívám do zrcadla, hledí na mě hluboké, modré oči, rysy dávných indiánských kmenů a malá, černá bradka. Jenže to vidím jen já. Ostatní zřejmě vidí ty jizvy na mém obličeji, ten chybějící kus tváře (to když jsem se bránil lovci) a myslím, že v těch očích vidí neutuchající hlad. Být vlkodlakem je těžké, těžší než se píše v knihách. Musíte se více kontrolovat, každý záchvěv hněvu ve vás vzbudí touhu zabíjet. Hlas máte normální, jen když se blíží úplněk, stále víc a víc protahujete hlásky. Navíc vlkodlaci se nemění jen za úplňku. Úplněk vám jen přidá sílu. A teď k proměně. I jen pouhá proměna vám vezme spoustu síly. A když se proměníte, stále o sobě víte, víte co děláte, jen máte větší sílu a větší zvířecí instinkty. A vzhled? Hlava velká, chlupatá a černá jako uhel. Z modrých očí se stanou dva pichlavé žluto-zelené body, z nosu a pusy se stane čenich, také černý jako uhel a všechno je větší než u normálních vlků. Jenže na rozdíl od nich se pohybujeme po dvou. Jsme tím rychlejší a pružnější. Ruce se změní v tlapy s většími drápy, ale stále můžeme uchopovat věci. Dostat takovou tlapou je dost bolestivé. Jinak celé tělo máme mohutné, jen mám pocit, že já ještě nejsem tak vypracovaný a celé je chlupaté a černé, tedy alespoň u mě. Ostatní mají různé odstíny hnědé. S našimi zuby se radši nechtějte setkat, zvlášť když jsme rozzlobení. Bylo by to, to poslední, co byste cítili. Jinak co se týče našeho jídelníčku, jako ostatní vlci. Ale když se naskytne možnost lidského masa, neodmítneme. Tedy já ano, nechci být tak velká stvůra a možná proto nemám tak vypracované svaly. A to je k popisu vlkodlaků všechno. Závěrem bych chtěl říci, že být vlkodlakem je něco nového, možná i skvělého, pro toho kdo jím není, ale už to nejde vzít zpátky.

Neilin/Aranis
Stál v naprosté tmě. Pak však na něj dopadl svit měsíce. Vzhlédl k obloze. Do očí ho uhodil měsíc. Měsíc v úplňku. Zorničky se mu zatměly temnotou. Bělmo se ztratilo. Začala se mu prodlužovat čelist. Obočí mu zhoustlo. Nakonec měl celý obličej porostlý černou srstí. Uši měl vlčí, ale jinak se vlku podobal jen vzdáleně. Kolem svalnatého krku mu rostla sněhově bílá hustá hříva. Ramena byla široká, také obrostlá černou hebkou srstí. Svalnaté ruce byly zakončeny dlouhými ostrými drápy, díky kterým mohl jediným seknutím zabíjet. Začínal se zvětšovat. Měřil snad dva metry. Nohy měl dlouhé, mírně pokrčené a z tlap mu vyrůstaly zatahovací drápy. Nyní se před měsícem tyčil v celé své kráse. Vyšplhal do koruny nejvyššího stromu v okolí a dlouze zavyl. Odpovědí mu byla celá symfonie nádherných vlkodlačích tónů. Vtom zavětřil. Ucítil krev. V očích se mu objevil fanatický zabijácký lesk, bažící po krvi, který nešlo zastavit. Ta část lidské duše skrývající se v něm byla zatlačena vlkodlačí kletbou, kterou probouzel úplněk. Seskočil dolů, až z té nejvyšší větve, a rozběhl se. Jeho rychlost byla obrovská. Zastavil se a začichal. Cítil krev. Někde v jeho blízkosti byla čerstvá krev, jež by stačila na to, aby ukojil svou neutuchající touhu. Jeho čich mu hodně pomohl. Vydal se doleva. Po pár metrech se ocitl na malé mýtině. Na ní bezmocně ležela srna, která se nejspíš poranila o pichlavý keř, protože na břiše měla krvavé škrábance. Jakmile ho spatřila, přestala si dělat jakékoliv naděje na záchranu svého mladého života. Vlkodlak se na ni okamžitě vrhl. Srna zavřela oči a naposled se nadechla, než do zelené trávy osvětlené úplňkem, dopadla její kapka krve společně s jejím životem.
Laura
Pomalým krokem vstupuje do lesa mezi stromy, které zdobí sněhová přikrývka. V čerstvém sněhu zanechává stopy. Postupuje hlouběji do lesa a stále si tiše opakuje těch několik veršů - /Ve dne člověkem, /v noci zvířetem, /temné je moje prokletí. /Ve dne člověkem, /v noci zvířetem, /lesem se vytí rozletí. /Ve dne člověkem, /v noci zvířetem, /už to zas na něj přichází. /Ve dne člověkem, /v noci zvířetem, / místo něj se tam vlk nachází. / Tyto verše si opakuje pořád dokola, ale už dávno přestal doufat, že se nepromění. Otisky bot naprosto plynule přechází ve vlčí stopy a on zapomíná, kým vlastně je. Jeho jediná myšlenka je Lov. Zavětří a rozběhne se za pachem nějakého lesního zvířete. Jeho stříbřitá srst splývá s okolním lesem a tím se stává prakticky neviditelným. Tiše se přiblíží k nevinnému zajíci. Najednou vyskočí ze svého úkrytu a popadne ho mezi své tesáky. Celou noc se takhle baví, přepadává malá zvířátka. Většině vůbec neublíží, loví je jen tak pro zábavu. Najednou skrze větve dopadnou první ranní sluneční paprsky a místo vlka tam stojí zoufalý člověk. Už je tomu rok, co se poprvé proměnil, už rok se snaží žít mezi normálními lidmi, už rok odchází každý večer do lesa, aby se proměnil a neublížil při tom někomu z místních lidí. Nikdo z nich netuší, že mezi nimi žije chlapec, každý večer promění ve vlka a s prvními ranními paprsky se mění zpět ve člověka. Kdo ví, co by udělali vlkodlakovi…
Chloe
Nenáviděla jsem tuhle cestu domů. Tma kolem mě dusila. Nebo to byl strach, co mi vytlačoval z plic kyslík a stahoval hrudník tak, až jsem se bála, že mě to zabije? To jsem s určitostí nevěděla. Každopádně jsem se držela zdí těch zapšklých a polorozpadlých domů a co nejrychleji postupovala vpřed. Ještě dvě ulice a budu na konci téhle ohavné čtvrti.

A pak něco zašustilo. Možná, že to jen dokreslovala má představivost, ale slyšela jsem jakoby slabě něčí sípavý dech. Srdce se mi dočista zastavilo. Přidala jsem do kroku.

Ale zvuk sílil. Tepal mi v hlavě a nedovolil myslet na nic jiného. Co to k čertu může být?!

Už jsem byla skoro na rohu téhle ulice. A potom mi do cesty vkročilo zvíře. Nebo to byl člověk? Nebyla jsem schopná to rozlišit.

První, čeho jsem si všimla, byly ty oči. Rudě zářili jako světlomety kamionu a probodávaly mě nenávistným a zároveň hladovým pohledem. Zuby mu z ohromné tlamy přímo zářily. Byly jasně žluté a tak moc ostré, až jsem se lekla. Do té chvíle bych řekla, že to bylo zvíře, ale ty lidské rysy…vzpřímená chůze, napnuté šlachy na rukou. Špinavé drápy, připomínající spíše velice ostré a neupravené nehty. Krutý úsměv na chlupaté tváři.

Zrůda ke mně vykročila ještě blíž. Zavrčela a pokropila mě hustými a lepkavými slinami.

Zakřičela jsem. Ale neměla jsem to dělat. Bylo to jako znamení, které uvedlo nestvůru do pohybu. Rozeběhla se proti mně a než jsem stačila udělat něco dalšího, povalila mě na zem. Zaklonila jsem hlavu a vykřikla podruhé.

Ještě, než mě temnota pohltila, zahlédla jsem jasný kulatý měsíc, který doslova vévodil obloze poseté hvězdami, co se nade mnou doširoka otevírala, tak křehká a hebká, jako babiččina náruč, když jsem byla malá. Umírání není těžké.
Ellnesa/Lavril
Mnoho lidí si myslí,že my vlkodlaci jsou velcí zuřivý psy.My jsme mnohem uctivější postavy.Měníme se sice každou noc,ale jen nepatrně.Jen nám celé tělo poroste chlupy a oči a noc se nám změní na psí. Mnoho lidí mluví také o naší neuvěřitelné agresivitě.To je,ale lež.Vím,několik mích předků bylo víc než jen poslušný domácí psík,ale to se odehrálo před víc jak sto lety. To mi byl teprve rok. Ups teď budete asi chtít vědět kolik mi je. Řekněme,že Ceasar byl můj přítel.Myslím,že si dokážete představit kolik mi je.Jo jen jsem zapomněla jmenuji se Angela a jsem tedy vlkodlak.Mě,ale nikdo nekousl v naší rodině se to dědí už od starověku.A já jsem za to ráda.Baví mě být vlkodlakem.Každý určitě zná ty krvežíznivé vlkodlaky,kteří pojídají lidské maso.Další lež.Vidíte jak mají ti lidé v Hollywoodu bujnou fantazii.My jíme bylinky a jako maso maximálně divoké králíky.Víte ostatní z mojí rodiny žijí na kraji lesa.Jen já ne.Víte,i když mě baví být vlkodlakem,tak mě baví být i teenagerem. A tak bydlím sama ve městě.Každý večer se měním takže nemůžu úplně na všechny párty,ale jinak je to fajn.Škol jsem od starověku vystudovala už přes 200,takže se nemusím učit. Je ještě pár věcí,co byste měli o nás vědět.Například máme neuvěřitelně dobrou paměť. Jo a upíry máme taky rádi. Tak například moje BFF je upírka Jane.Dokonce spolu i žijeme.Nebojte taky je ,,vegetariánka". Někdy jsme obě trošku víc divoké,ale ještě u toho nikdo nezemřel.Pamatujete si jak jsem vám vyprávěla o to Ceasarovi?Řeknu vám byla to láska jako trám.Víte vypadáme pořád stejně,my ani upíři nestárneme.No jo jenže potom ho zabili a já skončila zase bez chlapa.Tou dobou moje rodina cestovala Římem.Rozhodla jsem se,že mě tam už nic nedrží a odešla jsem s nimi.V Řecku jsem v Athénách našla napůl mrtvou upírku.Chápejte,upíry i vlkodlaky lze zabít,ale pouze kamenem s jménem Itherlimdir.Tak jsem ji zachránila. A teď spolu bydlíme a jsme BFF.To je souhra náhod co vy na to?Každý rok naše přátelství oslavujeme tím,že jedeme do Řecka tam kde jsem ji našla a týden tam stanujeme.Prostě být vlkodlakem=super život.Jen pozor na měsíc.Ještě dodám to,že mám kouzelný náhrdelník. Ten mi ukazuje za jak dlouho se proměním. Dostala jsem ho k výročí od Shakespeara.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ewril | Web | 21. října 2012 v 19:57 | Reagovat

Nádhera!!! Všechny povídky jsou moc nádherné! Každá mně uchvátila něčím jiným a každou jsem prožívala úplně na plno... No teda Míšo vybrat vítěze bylo asi moc a moc těžké,co? Ani se ti nedivím.

2 Amanda | Web | 22. října 2012 v 15:00 | Reagovat

Wooow, mooc se mi líbí zpracování Laury!! krása!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Partneři:
Pravidla:
Majitelka stránek si vyhrazuje právo mazat nebo upravovat nevyhovující
komentáře a vzkazy, obsahují-li vulgární či urážlivá slova. . .. .
Pište česky, užívejte háčky i čárky a interpunkční znaménka.
Na veškerý obsah na těchto stránkách se vztahují autorská práva. Je zakázáno kopírovat a jinak šířit informace z těchto stránek bez písemného souhlasu autora tohoto blogu. Můžete ze stránek citovat, avšak pouze s uvedením tohoto blogu jako zdroje a s přímým odkazem.