Ovečky za plotem

20. prosince 2012 v 13:27 | Míša B. |  Co se děje
Připravila jsem si pro vás malý předvánoční dárek formou pohádky! Nechala jsem se inspirovat sousedovic ovečkami, které mu pořád tak rády utíkají z ohrady :D Tak snad se vám bude povídka líbit a na konci vás čeká i obrázek :)




Ovečka Bobu přemýšlela nad dobrodružstvím. Stála u plotu, hlavu si opírala o pláňku a zasněně se dívala na les. Jaké by to asi bylo? Být volná a prohánět se po lese jako laňka? Divoká zvířátka mají mnohem lepší život než já, pomyslela si. Zažívají dobrodružství každý den! Kdežto já? Mrzutě se ohlédla na stádo za sebou. Ovečky ležely pod přístřeškem, navzájem se zahřívaly, některé uždibovaly z valníku sena. Hospodář jim pověsil kolem stříšky vánoční světýlka a dokonce jim tu postavil i stromek s ozdobami. Myslel si, kdovíjaká je to paráda, ale Bobu už tenhle každoroční zvyk omrzel. Chtěla si užívat sněhu jinde. Tam za plotem.

"Vypadáš jako sněhulák," ozvala se ovečka Puk. Bobu se otočila. Ani si nevšimla, že se na ní za tu dobu usadila pořádná vrstva sněhu. Oklepala se.

"Zase sis představovala ty svoje věci, že jo," hádala Puk. Přitom přežvykovala seno.

"Jo, ale rozhodla jsem se, že už s tím přestanu!"

"Konečně."

"Protože odtud uteču!"

"Coo??" Puk vykulila oči. "Už ti totálně přeskočilo."

"Copak tebe už to tady nenudí? Nemáš chuť poznat svět tam venku? Ochutnat divokou trávu?"

"Tráva tam venku je stejná jako tady."

"Není! Je živější a zelenější a šťavnatější!"

"To si jenom představuješ."

"Ne, já to cítím!" Bobu hořela nadšením. Byla si svým plánem jistá jako ničím.

Přiběhla k nim ovečka Čepka. Měla obrovské oči a všichni se jí posmívali, protože měla neobvykle dlouhé a hubené nožky.

"Co, co, co??" volala zvědavě. Ovečka Puk protočila oči. Neměla bláznivou Čepku ráda.

"Neposlouchej cizí rozhovory."

"Nic jsem neslyšela," vyhrkla Čepka. "Ale určitě jde o něco zajímavého!"

"Chystám se utéct," řekla hrdě Bobu. Čepka vykulila oči tak, že jí málem vystřelily z důlků.

"Utéct!"

"Pst!" zasyčela Bobu, ale stejně se několik oveček ohlédlo.

"A kdy?" šeptala Čepka.

"Ještě dnes."

Přišly k nim další tři ovečky. Jedna z nich byla šilhavá Šilha, druhá vypasená Buchta a třetí se jmenovala Schovka, protože se pořád bála a před vším se schovávala.

"O čem je řeč? Co se děje? Něco jsme zaslechly?" vyptávaly se.

Bobu si povzdechla. Původně chtěla svůj plán udržet v tajnosti, ale nakonec, když nad tím víc a víc přemýšlela, bude lepší, když přesvědčí i ostatní. Tak o tom pověděla všem. Všechny by mohly být svobodné a zažívat dobrodružství! Už žádná ohrada, už žádné seno, už žádný nudný život!

Jenže většina oveček její nadšení nesdílela. Hospodáři to zlomí srdce, říkaly. Venku je divočina, říkaly. Je tam nebezpečí a byly bychom tam úplně samy!

"A co vlci!" vykřikla Schovka.

"Vlci neexistujou," zakoulela očima Bobu. "Hospodář si je vymyslel, aby nás postrašil."

"Celý je to blbost," zabručela Puk. "Jsme ovce, ne žádný srny. Naše místo je tady."

Bobu se zamračila. "Dobře, kdo jde se mnou?"

"Já, já, já!" vykřikla Čepka.

"Já taky!" přidala se Šilha. Přitom se podívala na Schovku: "Dělej, nebuď pořád taková posera!"

"Tak já taky," pípla Schovka.

"Jdu taky," ozvala se Buchta. "Už mám po krk toho, jak se mi tady všichni smějou, že jsem tlustá. Jdu pryč."

Bobu se zaradovala. Nedoufala, že by se k ní přidalo tolik oveček! Jenže teď následovala ta nejdůležitější a zároveň nejtěžší otázka: "Jak se odsud dostanem?"

Bobu nasadila povzbudivý úsměv: "Přeskočíme plot!"

Nastalo ticho. Ovečky na ni zaraženě zíraly.

"Copak jsme nějaký kozy?!"

"To zvládneme!" ubezpečovala je Bobu. "Tam vzadu jsou polámané horní pláňky. Za nimi vede cesta přímo do lesa!"

Pětice oveček se přesunula na konec louky. Pravý cíp lemoval zamrzlý potok, kdežto vlevo nad ohradou se zvedala vysoká stráň smrků a borovic. Plot tady byl zarostlý holými keři, ovečky sem moc nechodily, tak si ani nevšimly, že horní pláňky jsou opravdu spadlé. Ale protože Bobu už hledala cestu ven mnohokrát, o téhle možnosti věděla.

"Žádnou cestu lesem nevidím," pípla Schovka.

"To proto, že je zapadlá sněhem," odpověděla Bobu. Nemohla uvěřit, že svůj sen má na dosah kopýtka.

Zbytek stáda se shlukl za nimi a teď se na ně nechápavě mračil. "Jste mladý a hloupí. Nevíte, co vás tam venku čeká," mručely. Ale Bobu je neposlouchala. Jen se naposledy podívala po Puk. Byly kamarádky od mláďátek. Jenže Puk byla vždycky skeptická ke všem Bobuniným představám. Teď se mračila stejně jako ostatní ovečky.

Bobu si povzdechla a jako první se rozeběhla a přeskočila zbylé dvě pláňky.

Když si uvědomila, že stojí kopýtky na lesní půdě, rozbušilo se jí srdce. Dokázala to!

Ostatních pět oveček ji napodobilo.

Stádo v ohradě začalo bečet: "Blázni, blázni!"

Buchta na ně vyplázla jazyk.

"A co teď?" pípla Schovka.

Bobu se zhluboka nadechla: "Vzhůru za dobrodružstvím!"

Vydaly se do lesa. Vtom za nimi někdo zavolal: "Počkejte, safra!"

Hnala se k nim Puk! Bobu se celá rozzářila: "Rozmyslela sis to!"

"Někdo na vás šílený ovce musí dávat pozor, ne?"

Bobu se na ni usmála, ale Puk se neusmívala nikdy.

Lesní stezka byla zasněžená, tak se Bobu rozhodla vydat přímo za nosem. Jak kráčela s kamarádkami lesem, nemohla se vynadívat. Všude byly obrovské stromy, sem tam se mačkala skupinka malých, košatých smrčků a větve velikánů se jim nad hlavou spojovaly v bílou střechu. Bobu připadalo, že je tady čistší vzduch, byl tak svěží a plný volnosti! Cítila se báječně a nemohla se přestat usmívat.

"Myslíte, že potkáme i nějaká lesní zvířátka?" hádala Schovka.

"Určitě!" vykřikla hned Čepka. "Třeba zebry, žirafy, a nebo slony!"

"Ty v našem lese nežijí, blbko," řekla jí Puk.

"Jo, ty žijou v Evropě!" přidala se Buchta, ale Puk se osopila i na ni: "V Africe! U velký ovce, kam jsem se to vydala!"

Bobu se kamarádkám smála, ale po hodině bloudění přešel úsměv i ji. Zdálo se, že je les nekonečný. Pořád jen stromy a stromy a ovečky začínaly reptat, že je zebou kopýtka, mají žízeň i hlad a pořád dokola se ptaly, kde to vlastně jsou a kam jdou. A Bobu jim nedokázala odpovědět. Najednou dostala strach. Vždyť ani neví, kam má jít!

"Poslyšte," řekla mrzutým ovečkám, "teď jsme jako divoká zvířata, musíme se podle toho chovat! Lesní život je parádní, jen se do něho musíme trochu vžít!"

"A jak jako?" zabručela Šilha.

"No…" Bobu honem přemýšlela. "Musíme nejdřív najít vodu. A potom něco k jídlu."

"Nebásnila jsi náhodou o úžasný divoký trávě?" rýpla si do ní Puk. Bobu se rozhlédla. Všechen porost zakrýval sníh. Jak se jen srnky dostaly k travičce, když měly hlad?

"Někde tady bude," odpověděla a vedla ovečky dál.

Najednou se před nimi objevil zajíc.

Kulil na ně velké oči, jedno dlouhé ucho ohnuté. "Co to je?" podivoval se.

"To je králík!" vykřikla Čepka. "Taky jsi utek hospodáři za dobrodružstvím?"

"No dovol," urazil se zajíc, "Já nejsem žádnej králík, ale zajíc divoký! A co vy jste zač, nějaký zmutovaný srny?"

"Jsme ovečky," odsekla Buchta. "Rozhodly jsme se žít v lese."

Zajíc se najednou rozesmál. "Cože? Domácí zvířata v lese? Tak řekněte, jak se vám zatím novej život líbí?"

Ovečky se po sobě zamračeně podívaly. Bobu odpověděla za ně: "Zvykáme si. Je to úžasný pocit, být volná."

"Jo, jsem zvědavej, jak dlouho s vámi bude ten úžasnej pocit sdílet vás žaludek."

"Ty víš, kde se tady dá sehnat něco k jídlu?" vyhrkla Buchta. "Kam vám vozí seno?"

"Seno?" Zajíc se zase chechtal. "Leda tak v krmelci něco najdete, jinak hodujem z toho, co les dá."

"Ale tady nic není," rozčilovala se Buchta.

"Musíte umět hledat, ovce bláznivý!"

"Dej si pozor na jazyk!" dupla na něho Puk. "Ušáku ušatá! Nebo tě zadupem do země!"

"To byste mě museli nejdřív chytit!" zachechtal se a v mžiku byl pryč. Viděly jen jeho mizející bílý ocásek. Jeho smích byl slyšet ještě z dáli.

"A co teď?" posteskla si Schovka.

Bobu rozhodla jít dál. Musejí najít ten krmelec. Jenže po další hodině už hlad mučil i ji. Byl to nepříjemný a zvláštní pocit, ještě nikdy předtím hlad neměla. Vždycky měla všeho dosytnosti. Také se cítila unavená a bolely ji nožičky. Její představa úžasného lesa se začínala měnit. Byl to drsný život, na který nebyly ovečky zvyklí.

Konečně narazily na stádo srn. Držely se u krmelce pod stromy. Byly hubené, ale překrásné, tak elegantní a ladné. Bobu se s nějakou srnkou vždycky chtěla potkat. Ostatní ovečky zajásaly, když ucítily jídlo.

Jenže srnky byly hned v pozoru. Nedůvěřivě se na ovečky mračily. Jedna z nich vystoupila kupředu. "Copak? Zatoulaly jste se od chlívku?"

Ovečky se po sobě podívaly. "My… ztratily jsme se. A máme hlad," řekla Bobu. "Prosím, můžeme se najíst z vašeho seníku?"

"Tohle je krmelec a je náš," odsekla srnka. "Tady se o potravu s ostatními nedělíme. Jen díky tomu přežíváme."

Schovka vykulila oči: "Jak to myslíte přežíváte??"

Srnka se ušklíbla: "Narazili jste snad cestou na jiné jídlo? V zimě jsme odkázané na lidi. Jsme jim vděčné za každou pomoc, za každý kousek jídla, který nám v lese zanechají. Tráva je pod sněhem zkřehlá a bez živin. Ale v nouzi nepohrdnete ničím."

"Ale jak trávu získáte?" ptala se Bobu. Jiná srna se rozesmála a zahrabala kopýtkem ve sněhu. Vykoukla slabá zeleň.

"Přece takhle!"

"A teď běžte," řekla vedoucí srnka. "Tohle je náš krmelec."

Ovečky musely odejít. Bobu byla zklamaná. Ale chápala chování srnek. Bály se o svou potravu, protože přežít v lese zimu bylo mnohem těžší, než si Bobu myslela.

Ovečky byly naštvané. "Vyhrabávat si trávu ze sněhu!" hudrovaly.

"Pořád dokola hledat krmelce!"

"Mrznout venku!"

"Bez vody!"

"To je teda dobrodružství!"

"Já chci být zase doma," pípla Schovka.

I Bobu chtěla být doma. Ano, vždyť jí tam nic nechybělo! Jídlo kdykoli si vzpomněla, nikdy neměla žízeň, nikdy jí nebyla zima, a měla tam své kamarádky! Vánoce by přeci měli trávit všichni společně a právě tam, kde se cítí doma.

"Dovedu nás domů," zvolala odhodlaně. "To vám slibuju!"

Jenže se blížila tma, a když se setmí, vždycky se objeví děsivé stíny a strašidelné potvory. To věděla nejlíp Schovka, protože se všech těch strašidel bála. Proto se teď mačkala k Šilze a třásla se strachy.

I Bobu naháněly všechny ty stíny strach. Připadalo jí, že se po nich natahují a hýbají se. Ale nechtěla dát nic najevo, musela ostatním dodat odvahu. Vždyť to ona je do téhle šlamastiky zatáhla!

Jenže když se objevilo podezřelé zavytí, ztuhla i ona.

Všechny se po sobě vyděšeně podívaly, ale ani jedna se neodvážila promluvit. Až Buchta zašeptala: "To-to byli… vlci?"

Bobu se celá klepala. Vlci přeci neexistují! Hospodář si to všechno vymýšlel! Ale tak proč vždycky před setměním všechny ovečky odváděl z pastviny a proč se jeho pes Raf pokaždé tak podezřívavě díval po lesích kolem?

To vytí se ozvalo znovu. A bylo mnohem blíž.

"Rychle!" Ovečky se daly do běhu. Jenže ani nevěděly, kam běží! Odpoledne se začalo chumelit, takže jejich stopy zakryl nový sníh. Teď už slyšely i vrčivý dech a dusat desítky tlap.

"Oni nás sežerou," vzlykala Schovka. Bobu zahlédla po straně ve tmě zasvítit žluté oči. Sevřelo se jí srdce.

"Rychleji!"

Buchta za ostatními zaostávala a teď volala, ať na ni počkají! Puk se pro ni vrátila a strkala do ní, aby ji víc popohnala. Za nimi ve tmě zasvítily bílé tesáky.

"Utíkejte!"

"Ale kam?" volala Puk. "Ženou nás do pasti!"

Kde se vzal, tu se vzal, hopsal vedle nich zajíc. "Za mnou!" křikl na ně.

Bobu se na něho pochybovačně zadívala. "Proč bys nám pomáhal!"

"Protože vlky nesnáším jako všichni!"

"Dostanou tě taky, uteč!"

"Znám to tady líp než vlastní noru! Jste kousek od plotu, tak za mnooou!" a najednou byl tři skoky před nimi a pelášil jako raketa. Ovečkám už docházely síly i dech, všechno je bolelo a začínaly propadat zoufalství, ale Bobu sebrala poslední ždibet sil.

"No tak! Dokážeme to! Domov na nás čeká, tak rychle!" a vyrazila za zajícem. Ovečky ji následovaly, ale žluté oči se začínaly objevovat všude mezi stromy.

Vtom Bobu zaslechla lidský hlas.

"Puk! Schovko! Buchto! Šilho! Čepko! Bobu! Kde jste!"

Objevil se záblesk světla.

Baterka!

"To je hospodář!" zvolala Buchta.

"Ovečky moje!" volal Hospodář.

Když vlci uviděli světlo, stáhli se. Bobu ale cítila, že je pořád sledují. Světlo blikalo mezi stromy ostřeji a hlas se přibližoval. A pak se objevil Hospodář!

Bobu radostně zabečela a Hospodář se k nim rozeběhl. Byl s ním i Raf, a protože cítil nebezpečí, výhružně na pohyblivé stíny štěkal. Hospodář ovečky honem zahnal na silnici. Bobu se ještě ohlédla. Na stráni seděl zajíc a zubil se od ucha k uchu. Potom zmizel v noře. Uviděla také vlky. Jejich žluté oči se vynořily na kraji lesa. Ale teď vůbec nevypadali děsivě. Vypadali… smutně. Byli vyhublí a teď se k sobě zoufale tiskli. Až jich Bobu přišlo líto.

Když mířily ovečky kolem plotu na statek, Hospodář si drmolil pod vousy: "Chudáci hladoví vlci," podíval se na černého psíka, "zítra jim do lesa zanesu nějaký to maso, Rafe. Jsou přece Vánoce."

Stodola byla ozdobená světýlky a na dvoře stál nazdobený stromek. Bobu se břichem rozlila láska a radost. Už nikdy jí ta světýlka nebudou připadat nudná! Tohle byl domov.

Ostatní ovečky už je ze stodoly vítaly bečením. Když za nimi Hospodář zavíral vrata, usmíval se a Bobu zaslechla, jak říká: "Zase všichni pohromadě."

"Tak povídejte, povídejte!" pobízely je ostatní ovečky. "Jaký byl les? Pohostili vás dobře divoká zvířata?" posmívaly se.

Ale kamarádky se na sebe podívaly a zachechtaly se: "Ne, ale bylo to safra dobrodružství!"

 

26 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sisi / Siska | Web | 20. prosince 2012 v 13:38 | Reagovat

roztomilé a krásný obrázek!!! =D

2 Sisi / Siska | Web | 20. prosince 2012 v 13:38 | Reagovat

1!!!!!!!!!!! JO!!!!!!!!!!!! poprvé!! =D

3 Mei-riefel | Web | 20. prosince 2012 v 14:20 | Reagovat

To  je tak krásný - obrázek, i povídka :)! Moc se ti to povedlo. A jména  jsi si vymyslela nebo se takto jmenují sousedovy ovečky ?

4 Amanda | Web | 20. prosince 2012 v 14:46 | Reagovat

Nádherný obrázek a pěkná pohádka. :)

5 Kája | 20. prosince 2012 v 15:51 | Reagovat

Koněčně zase pořádný počteníčko! :) Úplně si ty ovečky dokážu představit... :D

6 Kate | Web | 20. prosince 2012 v 16:21 | Reagovat

Krása! :)

7 lopi | 20. prosince 2012 v 17:02 | Reagovat

To se ti povedlo(obrázek i pohádka).

8 Adéll | 20. prosince 2012 v 18:05 | Reagovat

Ano, nejlepší jsou jména a obrázek se ti taky moc povedl :D

9 Pecka | 20. prosince 2012 v 19:35 | Reagovat

Je to taková krásná, zimní pohádka :)

10 Adam | 20. prosince 2012 v 22:00 | Reagovat

Nadhera

11 Měsíční Tanečnice | Web | 20. prosince 2012 v 22:07 | Reagovat

Roztomilá povídka. Naivita Bobu je úžasná, musela sem se usmívat :D
A jak už se ptala Mei-riefel - jména jsou skutečná, nebo jsi je vymyslela?
P.S. Na tom obrázku se mi nejvíc líbí Puk.

12 Míša | 21. prosince 2012 v 12:57 | Reagovat

[3]:

[11]:
Jména jsem si vymyslela :D Díky moc všem za pochvalu ;-)

13 Mois | Web | 21. prosince 2012 v 15:54 | Reagovat

ten obrázek!!! krásný

14 all-is-magic | E-mail | Web | 21. prosince 2012 v 16:09 | Reagovat

Krásné vánoční pohlazení po duši :) Až půjdu zítra do lesa, přinesu zvířátkům nějaké to pohostiníčko :)

15 Katie | Web | 21. prosince 2012 v 21:09 | Reagovat

Páni moc pěkné. Ty jména jsou dobrá. =) Opravdu krásná pohádka. ;)

16 Gabux | Web | 21. prosince 2012 v 22:33 | Reagovat

Úžasné! :))

17 pray-love | 22. prosince 2012 v 10:09 | Reagovat

Jee, je suprová a poučná a... jen bch pojmenovala zajíce. Skvělá povídka před Vánoci, Míšo :*

18 smallcrocodile | Web | 22. prosince 2012 v 13:16 | Reagovat

Máš to hezký! :) a ten obrázek je dobrej.. já bych asi nic takovýho nevymyslela takže :))) .. máš to skvelý

19 CLARISA | E-mail | 22. prosince 2012 v 14:26 | Reagovat

Jéééé..to je hezký! :))

20 Kelíns | Web | 22. prosince 2012 v 14:30 | Reagovat

To byla moc krásná pohádka :-) Štěstí, že se šťastně vrátili domů. A obrázek je moc hezký, úplně vystihuje děj.

21 Corinne | Web | 23. prosince 2012 v 10:16 | Reagovat

hezký blog, nejsi náhodou míša bílková ? :-)

22 Nikča | 23. prosince 2012 v 10:39 | Reagovat

Boží :)

23 grama | E-mail | Web | 23. prosince 2012 v 12:30 | Reagovat

Ahoj! :) Na blogu sa začala párty, kde každých 5 minút až do večera sa budú pridávať vianóčné články, pesničky, grafika, móda, súťaže, bleskovky, zaujímavosti, veci na stiahnutie ... Príď sa aspoň na chvíľu pozrieť, určite neoľutuješ! :)
P.S: krásne vianočné sviatky, plé radosti a pohody! :)) A prajem ti krásne Vianoce! :)

24 Verča | E-mail | 23. prosince 2012 v 15:05 | Reagovat

Nádherný.:-)

25 parala | Web | 23. prosince 2012 v 22:35 | Reagovat

To je roztomilé! A nádherná povídka!
Nechceš namalovat obrázek taky toho králíčka?? :) Prooooosím

26 es ef | Web | 23. prosince 2012 v 23:16 | Reagovat

výborný, miluju tvoje psaní :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Partneři:
Pravidla:
Majitelka stránek si vyhrazuje právo mazat nebo upravovat nevyhovující
komentáře a vzkazy, obsahují-li vulgární či urážlivá slova. . .. .
Pište česky, užívejte háčky i čárky a interpunkční znaménka.
Na veškerý obsah na těchto stránkách se vztahují autorská práva. Je zakázáno kopírovat a jinak šířit informace z těchto stránek bez písemného souhlasu autora tohoto blogu. Můžete ze stránek citovat, avšak pouze s uvedením tohoto blogu jako zdroje a s přímým odkazem.